Blog pro tanečníky, choreografy, kritiky, pedagogy

V Centru choreografického rozvoje SE.S.TA se věnujeme profesnímu rozvoji umělců, které konfrontujeme s jinými způsoby uvažování i tvorby. Také je podněcujeme k mezinárodnímu setkávání napříč uměleckými i neuměleckými obory a žánry. Blog je platformou, kde výměna názorů, náhledů, konceptů a myšlenek plynule pokračuje a kde zveřejňujeme také výsledky našich projektů i souvisejícího teoretického a uměleckého výzkumu.

Přihlášení:

  • Email:
  • Heslo:
[ Zaregistrovat | Zapomněl(a) jsem heslo ]

Zvolte kategorii:

Uživatel  Uživatel: Markéta Kafková  |  Publikováno: 22.3.2017, 15:19:52  |  Kategorie: Škola tančí
Nahoru

Co mi seminář přinesl a o co mě obohatil? Pedagožka projektu Petra Vykydalová Kupková

Klíčová slova:

Seminář pro pedagogy k projektu Škola tančí jsem absolvovala poprvé na podzim 2015. Poté proběhl samotný projekt ve třetí třídě jedné venkovské školy, kde jsem učila.

Letos na podzim 2016 podruhé, znovu a pro mě jaksi smysluplněji, uchopitelněji, více do hloubky… seminář napodruhé doplnil dílky do mé mozaiky tak, aby mohl v mé hlavě vzniknout celkový obraz o projektu. O jeho záměru, o lidech, kteří jej dělají a proč to dělají, o skvělé příležitosti vpustit do školního vyučování něco „jiného“ a zároveň něco tak přirozeného jako je pohyb a vnímání sebe sama a následně celé tlupy, se kterou trávíme tolik času svého života… Potřebovala jsem získat zkušenost práce s dětmi a s choreografem. Měla jsem štěstí…na skvělého tanečního průvodce (Jan Bárta) a taky na úžasné děti z bobrovské školy. Díky za tuhle příležitost.

Co mi seminář přinesl a o co mě obohatil? Vlastně mi potvrdil, co jsem vnímala a někde v sobě dávno věděla…že je dobré:

  • nechat se vést a inspirovat dětmi
  • spolutvořit
  • pracovat s tím, co děti přinesou, co aktuálně prožívají a co nese skupinová dynamika
  • nebát se překračovat vlastní hranice a limity
  • nebát se, že bude něco špatně
  • nebát se opustit rámec vzdělávacích plánů
  • nebát se jinakosti
  • nechat se pohltit autenticitou dětského pohybu
  • být sám sebou

…………………………………………………………………………………………………………………………………………

Přeji nám všem chuť a radost z pohybu J. Ať školy tančí! Petra

 

 

Co mi seminář přinesl a o co mě obohatil? Pedagožka projektu Petra Vykydalová Kupková Co mi seminář přinesl a o co mě obohatil? Pedagožka projektu Petra Vykydalová Kupková Co mi seminář přinesl a o co mě obohatil? Pedagožka projektu Petra Vykydalová Kupková Co mi seminář přinesl a o co mě obohatil? Pedagožka projektu Petra Vykydalová Kupková Co mi seminář přinesl a o co mě obohatil? Pedagožka projektu Petra Vykydalová Kupková Co mi seminář přinesl a o co mě obohatil? Pedagožka projektu Petra Vykydalová Kupková Co mi seminář přinesl a o co mě obohatil? Pedagožka projektu Petra Vykydalová Kupková
Uživatel  Uživatel: Markéta Kafková  |  Publikováno: 22.3.2017, 14:38:27  |  Kategorie: Škola tančí
Nahoru

Agnes Dufour (FR) _ Seminář Škola tančí 2016

Klíčová slova:
vzdělávání, umění, pedagogika, choreograf, učitel

Již třetím rokem mě paní Marie Kinski pozvala  do Ždáru, abych se stala jednou z pořadatelů semináře, jehož záměrem je připravit taneční choreografy a učitele ke společnému vytvoření projektů „Tanec ve škole“ v České republice.

Organizace, průběh stáže a způsob práce se postupem let zdokonalily tak, že je tento společně strávený čas rok od roku přínosnější a pospolitější.

Jelikož je seminář zaměřen na vytvoření vztahu mezi uměním a školou nikoli na samotnou výuku tance,  je zde kladen důraz na setkání umělců s pedagogy ovlivněnými školním prostředím.

Letos probíhalo setkání 5 dnů:

- představení a beseda o záměru této stáže
- každé ráno možnost setkání s Feldenkraisovou metodou
- určení konkrétního tématu dílny, vybrané na jednotlivý den jedním z aktérů a analýza dílny
- studium a otázky účastníků týkající se metodologie
- použití v praxi
- uvedení do školního prostředí, návštěva školy,  setkání pedagogů, kteří již absolvovali nějaký projekt s choreografem
- shrnutí jednotlivých fází a hlavních pilířů vztahu a jeho budování, stejně tak jako fáze jednotlivých etap rozvoje takovéhoto projektu
 

Letos se beseda týkala především následujícího tématu:
- příprava projektu tohoto druhu
- sestavení programu dílny a její vývoj za účelem tvorby
 

Účastníci byli letos z různých prostředí a jejich zkušenosti na toto téma byly velice různorodé. Intenzivní zapojení celé skupiny,  vklad každého jednotlivce, různorodost návrhů a progresivní rozbor myšlenek umožnily vznik velmi pestrého semináře.

K tomu, abychom mohli smysluplně uzavřít toto vše, zbývá ještě shrnout zkušenosti, rozšířit úhel pohledu a provést analytickou práci.

Velké díky za tuto práci patří Marii Kinski a jejím spolupracovníkům. Projekt, při kterém je tanec uměním, které podporuje představivost a spojuje profesory a žáky.

Agnès Dufour (FR) http://www.se-s-ta.cz/pedagogove.php#D

Agnes Dufour (FR) _ Seminář Škola tančí 2016 Agnes Dufour (FR) _ Seminář Škola tančí 2016 Agnes Dufour (FR) _ Seminář Škola tančí 2016
Uživatel  Uživatel: Markéta Kafková  |  Publikováno: 21.3.2017, 15:27:20  |  Kategorie: Tanec a architektura
Nahoru

Prostor a cirkulace pro pedagožky

Klíčová slova:
tanec, prostor, pedagogika, architektura, cirkulace

Jana Bohutínská

 

Únorová taneční pedagogická dílna (seminář) Centra choreografického rozvoje Se.S.Ta. se věnovala Prostoru a cirkulaci v něm. Svedla dohromady začínající i zkušené učitelky tance ze Základních uměleckých škol i tanečnice a choreografky – aspirantky pedagogické praxe, s francouzskou tanečnicí a pedagožkou tance Sophie Billy, tanečnicí, choreografkou a pedagožkou Mirkou Eliášovou, architektkou Dorotou Kluskou a s koučkou – tedy se mnou samotnou. Mezioborovost a mnohost zkušeností a přístupů k tématu tak byly podhoubím společně strávených dnů. Hlavními tématy byly tanec, pedagogika, prostor, cirkulace. Prostor a cirkulace z hlediska tance a jeho výuky i z hlediska architektury a koučování.

 

Klademe si otázky

Seminář měl dva směry zájmu, formulované do dvou otázek: Co je prostor pro tanec a jak ho používat? Co je pedagogická činnost a jaké jsou její cíle?

V kruhu účastnic se však nejprve otevřel prostor pro zodpovězení dvou jiných, úvodních, otázek: Co je pro vás cirkulace? A co je pro vás pedagogika? (Vyjasňování toho, co je řečeno, se ostatně postupně stalo také dalším podstatným tématem semináře.)

Na téma cirkulace zaznělo: vír, koloběh, poudění energie v prostoru a její návrat zpět, komunikace vnitřního a vnějšího, plynutí, propojení, propojení v pohybu, nové začátky, proudění vzduchu v prostoru, prolnutí, pohyb v prostoru, vytváření tvarů, volné a svobodné proudění, nekonečné proudění, kruh a pohyb a média, pohyb lidí v prostoru, dýchání, proměna mezi plynutím, prostorem a lidmi, proměna na úrovni těla i mysli, oběh a proudění myšlenek a emocí v dialogu.

A na téma pedagogika se objevilo: vedení, směřování, poslání, učení, výchova, doprovázení k vlastnímu rozvoji („můžeme učit jen pozornost“), psychologie, sdílení zkušeností, získávání možností, setkávání s lidmi, učení něčemu a zároveň učení sama sebe, doprovázet, být přítomen, předat, otevření očí a myslí dětí i pedagoga, něco získat, vysvobození ze stereotypu, možnost sdílet, vzájemné rozšíření obzorů, výuka a vedení žáků s talentem, předávání znalostí a zkušeností, bezpečí, důvěra, objevování, změna, otázka po svobodě a autoritě a jejich hranicích. Ukázaly se různé přístupy pedagogů k otevírání samotného prostoru, prostoru pro tělo a prostoru tělem.

 

Architektura taneční lekce

Taneční praxi pak zahájila Sophie Billy. Sophie postupuje ve své lekci krok za krokem a staví ji jako architekturu svého druhu. Nastoluje různá témata. Například: Probuzení smyslového vnímání. Uvědomění si vlastního těla. Moment setkání dvou tanečnic v prostoru – k někomu se přiblížit a od někoho se oddálit. Dynamika. Energie. Pohyb. Prostor. K někomu jdeme a někoho zas opouštíme. Pozornost. Sophie klade otázky: Co se děje v těle, když někoho potkáme? Co se děje mezi hlavou a hrudníkem? Jak je pohled na druhého provázaný s pohybem těla? Setkávání s nábytkem rozestavěným v prostoru. Momenty rozhodnutí. Ohledávání osvětleného prostoru a imaginárního prostoru ve tmě – vytvoření dvou světů, osvětleného světa pro setkání s druhými a neznámého světa tmy, kde se setkávají se sebou. Procítit v těle, co se v těchto dvou světech děje. Představa zdí v prostoru – člověk svou imaginací vytváří architekturu. Momenty překvapení. Setkání s vnitřním prostorem. Setkání s druhým v prostoru. Jak nábytek ve vnějším prostoru ovlivňuji vnitřní prostor? Jak vnitřní prostor ovlivňují imaginární zdi? Přechody mezi dvěma imaginativními prostory. A Sophie zakončuje větou „najděte si konec“.

Sophiina lekce pohledem vnějšího pozorovatele: Nejprve otevírání společného prostoru. Jasné pokyny. Postupné opouštění řádu a přenos větší zodpovědnosti za to, co se v sále děje, na tanečnice - vede to k evidentnímu nárůstu jejich energie, tvořivosti a radosti z tance.

 

Skrze dech

Mirka Eliášová ve své lekci s účastnicemi semináře vychází od vnitřního prostoru těla a z něj postupuje do prostoru vnějšího. Začíná individuálním dechem, pak dechem ve dvojici. Naslouchají a objevují prostor druhého. „Vnímejte, co váš partner potřebuje. Podpořte ho v tom, co sám vytváří,“ říká Mirka. A zabývá se i tím, jak v tanci vytvářet pro druhého bezpečný prostor. Tanec se zavřenýma očima. Aktivovat vnitřní prostor. Cirkulovat v kruhu. Narušit kruh. Dech ve dvou – aktivace rytmu a časové složky. Prozkoumání vnějšího prostoru. Frázování. Ovlivňování času partnera ve dvou – vedení, následování.

Sophie další den dál rozvíjí vnímání prostoru a orientaci v prostoru se zavřenýma očima a když se ostatní pohybují kolem (zvuky, ruchy, cizí dech...). Orientace podle zvuku, světla, pohybu vzduchu, ozvěny... Sophie také dává pokyn: zaplňte prostor pohybem, pak vyprázdněte prostor zastavením; a naopak – vyprázděte prostor pohybem, pak ho zase zastavením zaplňte.

Dorota se věnuje tématu cirkulace v budově. Proudění lidí, vzduchu, vody, energií, světla, zvuku... Zarezonovalo téma dveří. „Vstup je brána mezi dvěma světy,“ vysvětluje Dorota. Dveře jsou hranice, oddělují svět uvnitř a vně. Budova má svůj střed (například schodiště) podobně jako ho má i tělo. Pak účastnice architekturu ohledávají vlastním tělem.

Po každé lekci vždy následuje otázka pro účastnice semináře: Jak by ony samy převedly, využily absolvovanou lekci do / ve výuky / ce dětí? Řeší se tedy pokaždé přenos do jejich individuální praxe.

 

Kde se rodí tanec a co je to kompozice?

V průběhu semináře se také objevuje a stále vrací otázka: Kde začíná tanec a kde se rodí? Kde je hranice mezi každodenním pohybem a tancem? Tanec je podle Sophie charakterizován prostorem, časem, kvalitou a vědomím.

Seminářem se jako červená nit vine i hledání akčních slov (pokynů, slov - sloves, která vybízejí ke konkrétní akci). Například: odtlačit, rozvinout, tlačit, skočit, projít, odvrátit se, škřábat, plazit se... Jsou to slova, která rozvíjejí imaginaci a vedou k akci, aktivitě. Slova, která jsou podložím dramaturgie.

Objevuje se téma kompozice a jejích různých forem. Každý uvádí svou definici: struktura, linie od někud někam, celkový obraz toho, co chci říct, pohled na celek, skladba, složení částí z celku, uchopení pohybu a prostoru v čase a podle určitých principů, vztah s něčím, vztahy mezi prvky, situačnosti, když všechno funguje dohromady.

 

Prostor komunikace

Prostor je ale také prostorem pro komunikaci. Pro setkání lidí a jejich vlastních světů, které se v něčem se shodují, ale v mnohém jsou většinou odlišné. Pro otevřené otázky. Pro myšlení. Pro cirkulaci myšlenek i emocí a také pro jejich interpretaci. Pro cirkulaci, tedy pro pohyb a oběh, pro proudění - versus cyklení v kruhu. Pro hledání možností. V takovém prostoru se otevírá dialog.

Na semináři hovoříme i o tom, jak jazykové prostředky, které využíváme, ovlivňují nás, ostatní a formují situaci. Tím jak myslíme a mluvíme vytváříme svůj svět a ovlivňujeme tím svět ostatních. Svůj svět sytíme smyslovými vjemy, myšlenkami, emocemi (podle Labana přesný pohyb provokuje emoci, pocit), filozofickými koncepty, jazykem... A podobně o svém světě vydáváme zprávu druhým. Při komunikaci je rozdíl, jak do světa druhé vstupujeme: můžeme se vlámat do světa druhého, zaklepat, rozkopnout dveře, pomalu vstoupit, nechat druhého, aby nám sám otevřel dveře... Otevírá se téma autoritativního či demokratického přístupu k lidem v pedagogice a osobního pedagogického stylu. Tématem je i hodnocení, kritika versus nehodnotící zpětná vazba a ocenění studentů či žáků. Účastnice oceňují, že mají možnost sdílet své otázky, zkušenosti, přístupy a vyslechnout to samé od druhých.

Nakonec se dostáváme i k různým známým pedagogickým přístupům, respektive školám. Sophie představila principy Montessori pedagogiky. A já jsem doporučila film Summerhill o demokratické škole (https://www.youtube.com/watch?v=vBjQAeJIa30, http://www.summerhillschool.co.uk/).

A co si účastnice odnesly? - Uvádějí, že: Inspiraci z prostoru. Inspiraci pro přípravu choreografie. Schopnost přesně pojmenovávat. Povědomí o nutnosti dát si cíl. Zaměření na imaginaci. Zjištění, že komunikace různých oborů posiluje taneční svět. Možnost výživně se učit a doplňovat se. Mnoho analogií. Povědomí o tom, že kvalita a přesnost pohybu zcitlivuje i mysl. Důvěru.

 

 

 

Prostor a cirkulace pro pedagožky Prostor a cirkulace pro pedagožky Prostor a cirkulace pro pedagožky Prostor a cirkulace pro pedagožky Prostor a cirkulace pro pedagožky Prostor a cirkulace pro pedagožky Prostor a cirkulace pro pedagožky Prostor a cirkulace pro pedagožky
Uživatel  Uživatel: Markéta Kafková  |  Publikováno: 21.3.2017, 15:14:23  |  Kategorie: Tanec a architektura
Nahoru

Tanec a architektura na společné téma Cirkulace _ Kulatý stůl jako prostor kontextualizace

Klíčová slova:
mezioborovost, souvislosti, tanec, architektura, cirkulace

Jana Bohutínská
 

Kulatý stůl Tanec, Architektura, Cirkulace, otevřený i pro veřejnost, byl zakončením i shrnutím témat, která se objevila při únorové taneční pedagogické dílně (semináři) věnované Prostoru a cirkulaci v něm.

 

Architektura v tanci

Právě v únoru také zahájila Fragnerova galerie spolu se spolkem studentů estetiky Katharsis přednáškový cyklus Estetika prostoru / Prostor estetiky (stále probíhá). Pozice diváka a jeho tělesnost spoluurčují architektonický prostor. Prostor interaguje s lidmi a potřebuje aktivní účast člověka, který do prostoru vstupuje. - Jak uvedla historička a teoretička umění Eliška Koryntová na své přednášce, která cyklus otevřela. Čeští teoretikové podle ní ve svých spisech často přirovnávají architekturu k hudbě a tanci. Citovala například Zdeňka Kalistu, který v knize Tvář baroka píše o plánech architektur, které jsou „zprohýbané do nejrůznějších křivek jakoby v tanci“.

Prostor a tělo jsou ve spojení, vzájemně se ovlivňují a navzájem se zvýznamňují. Sophie Billy řekla na kulatém stole, že si začala všímat architektury, když cítila její vliv ve vlastním těle a měla z architektury přímo fyzický pocit. Historii, i konkrétněji historii architektury nebo umění, lze podle ní vnímat tělem, pochopit ji v těle. Sophie se v tom inspiruje Georgem Balanchinem a především choreografem Williamem Forsythem, který zkoumá gravitaci, strukturu a architekturu prostoru, prostorové výzvy v tanečním kontextu, ale také architekturu v pohybu. Příkladem jeho práce, v níž skloubil zájem o architekturu a tanec, je choreografie One flat thing reproduced, již Sophie doporučuje ke shlédnutí. (Videa z představení se dají shlédnout na YouTube: https://www.youtube.com/watch?v=aCbVTR-l5RQ
https://www.youtube.com/watch?v=cufauMezz_Q
https://www.youtube.com/watch?v=TNebCPB9gqk.)

Mirka Eliášová navíc připomněla Forsythovu práci se závažími - Nowhere and Everywhere at the Same Time. A také tak zvaný landscape dance, jemuž se věnuje tanečnice Anna Halprin (https://www.annahalprin.org/). Další referencí byl Thomas Hauert, který kombinuje pravidlo a náhodu. Či Beatrice Massine a její Mass B.
(Nowhere and Everywhere at the Same Time : https://vimeo.com/32051973
Anna Halprin: https://www.youtube.com/watch?v=MKxVpJZ-Hh4
https://www.youtube.com/watch?v=e2diNM6EAc0
Mass B: https://www.youtube.com/watch?v=cT_9VVa0xm0)

 

Prostor a strategie pohybu

Architektka Dorota Kluska upozornila na několik ikonických staveb. Newyorské Guggenheim muzeum, které je průzračným příkladem toho, jak se v architektuře může řešit téma cirkulace lidí. Nebo stavby Franka Gehryho (což je také spoluautor pražského Tančícího domu), který ve svém díle pracuje s tématem znejistění. Protože architektura ovlivňuje lidské chování v ní, pocity, strategie pohybu. Architekt vkládá do stavby i koncept pohybu lidí v ní – a může si s ním hrát, ovlivňovat ho.

Kulatý stůl zviditelnil reference a do větší šíře kontextualizoval vznesená témata (architektura, prostor, tanec, cirkulace). Pokračoval tak v tom, co patří k základním přesvědčením Centra choreografického rozvoje Se.S.Ta. - totiž v mezioborovém přístupu. V myšlence, že nikoliv uzavřenost, ale otevřenost jiným úhlům pohledu, jiným profesím a odlišným myšlenkovým konceptům obohacuje taneční scénu a umění i pedagogickou práci jednotlivců, kteří tuto scénu tvoří.

 

Tanec a architektura na společné téma Cirkulace _ Kulatý stůl jako prostor kontextualizace Tanec a architektura na společné téma Cirkulace _ Kulatý stůl jako prostor kontextualizace
Uživatel  Uživatel: Markéta Kafková  |  Publikováno: 10.10.2016, 14:31:24  |  Kategorie: Tanec a architektura
Nahoru

TANEC A ARCHITEKTURA

Klíčová slova:
Prostor, Architektura, Plán, Partitura, Pedagogika

Tanec a architektura mají mnoho společného. Především prostor, ale také jednotlivé pojmy, které používáme jak pro tanec tak pro architekturu např. kompozice, objem – hmota, materiál, vnitřní prostor, vnější prostor, rytmus, proporce, zlatý řez, kontrast, symetrie, linie, detail, vertikala, sagitála, horizontála a další.

Uchopení prostoru je jedním z hlavních elementů tance.Tělo ovlivňuje prostor a prostor ovlivňuje tělo. Tanec je živoucí architekturou a architektura inspiruje tanec. Místa, kde se tančí mohou být různá - divadlo, ale také nedivadelní prostory. Tančí se v přírodě, ve veřejném prostoru, v muzeích, v industriálních nebo sakrálních prostorách atd. To vše ovlivňuje tanec, jeho význam i přijetí.

Architektura je pro tanec velkou inspirací. Vnímám ji jako velmi určující aspekt pro tělo, význam pohybu i kompozici. To v jakém prostoru se tančí ovlivňuje vnímání někdy také přijetí tance. Tanec má schopnost architekturu zviditelnit. Ukázat prostor z jiné perspektivy a v jiné souvislosti. Oživit prostory, které jsou jinak nevšimnuté, neosobní, statické, ale také určené k jinému účelu. Proto je tak vzrušující site-specific. Prostor a jeho architektura umožňuje odlišné nastavení diváka a tanečníka, jiné než v divadle. Pro diváka to znamená jiný osobnější a také svobodnější zážitek z tance.

Architektura inspiruje tanec svými tvary, rytmem, detaily a spoustou dalších elementů nejen ve smyslu celku – tzn umístění těla nebo skupiny těl v prostoru, ale také inspiruje vnitřní představu těla, která modeluje samotný výraz a pohyb těla. Je otázka zda také tanec inspiruje architekturu?

Architektura má mnoho styčných pojmů s taneční kompozicí. Odlišuje je čas a časovost. V tomto smyslu je architektura statická zatímco tanec je časové umění. Pohyb je a hned zmizí. Architektura zůstává dál.

Autorka: Mirka Eliášová - tanečnice, pedagožka, choreografka
Pedagogický seminář a dílny: Členění prostoru v pedagogice tance – architekturální přístup

 

TANEC A ARCHITEKTURA TANEC A ARCHITEKTURA TANEC A ARCHITEKTURA
Uživatel  Uživatel:   |  Publikováno: 10.10.2016, 14:17:19  |  Kategorie: Tanec a architektura
Nahoru

ZATANČI MI KATEDRÁLU… …A POSTAV MI TANEC

Klíčová slova:
Prostor, Architektura, Plán, Partitura, Pedagogika

Na úplném začátku, kdy jsem vstoupil na, pro mě málo známou taneční palubu tohoto workshopu, jsme vymýšleli různé konstrukce a paralely mezi architekturou, prostorem a tancem. Vznikly při tom dvě krásné cesty vzájemné konfrontace těchto dvou disciplín. Jedna směřovala od architektury zaznamenané ve formě plánů a výkresů do tanečního, respektive tancem vyjádřeného prostoru a druhá šla opačným směrem, kdy jsme vytvářeli základní taneční typologii pomocí grafického záznamu primárních tanečních prvků, ze kterých se následně stavěly „architektonické“ kompozice.

Za všemi těmito vibrujícími úvahami mi však pořád rezonoval, pro mě, tance ne toliko neznalého, jeden problém. Architektura je z podstaty věci statická záležitost. Život a pohyb se do nich vlévá pomocí světla, díky lidské přítomnosti a činnosti, která do ní vpisuje vlastní příběhy. My ale stáli před úkolem, jak statickou kompozici architektonické stavby vyjádřit v pohybu, tedy tancem. Byla to pro mě největší otázka a zároveň obava a nesmírně jsem se těšil na výsledky, které dílna ukáže.

A ty výsledky byly ohromující. Začaly mě napadat paralely, kdy tanečnice, jako tužka klouzající po papíru, vykresluje pohybem prostor. Uvědomil jsem si, že podobně jako prostor zaznamenáváme kresbou, ale také modelováním či jinou technikou – tedy vše jsou to na pohybu založené techniky - podobně i tělo tanečníka vytvářející trajektorie v prostoru může popsat stavbu, může ji zatančit, popsat.

Bylo krásným uvědoměním, že proces vyjádření stavby může mít nekonečno rovin.

Začínali jsme od prostého až popisného vyjádření půdorysné kompozice vycházející z plánů…. Dále se pokračovalo více a více abstraktními formami, čtením jednotlivých typologických částí staveb. Účastníci zcela přirozeně a citlivě začali plány cítit a hledat v nich anomálie a odchylky, začali je třídit. Třídili významy uvnitř grafických záznamů výkresů… a reagovali na ně tancem. Bylo to vzrušující.

Začal jsem si uvědomovat, jak nekonečná a bohatá je cesta tohoto srovnání, začal jsem si představovat například úkol: vytvořte tři elementy (ze svých těl), kterými budete definovat stavbu. Budiž to hmota jako materie, budiž to světlo, které hmotu popisuje svými stíny a budiž to život, který v prostoru tepe…

Vzrušení, nadšení, očekávání… pocity, které mě doprovázeli před, během i po této skvělé dílně… rád bych zůstal i nadále v procesu.

 

Autor: architekt Bronislav Stratil
Pedagogický seminář a dílny: Členění prostoru v pedagogice tance – architekturální přístup

 

ZATANČI MI KATEDRÁLU…   …A POSTAV MI TANEC ZATANČI MI KATEDRÁLU…   …A POSTAV MI TANEC ZATANČI MI KATEDRÁLU…   …A POSTAV MI TANEC
Uživatel  Uživatel: Lucie Fabišiková  |  Publikováno: 7.10.2016, 14:49:24  |  Kategorie: Rezidence
Nahoru

Jako obalená ve vatě - Andrea Miltnerová

Klíčová slova:
rezidence, koučink, choreografie, pohybový slovník, vývoj

Autor: Jana Bohutínská

S tanečnicí a choreografkou Andreou Miltnerovou jsme se sešly v době, kdy za sebou měla rezidence s maďarskou tanečnicí Ritou Góbi na zámku ve Žďáru nad Sázavou. V době, kdy vznikala jejich společná inscenace Kontrapunkt (premiéra 4. a 5. září 2016), na níž spolupracovali i se zvukovým a světelným designerem Janem Komárkem. Andrea vzpomínala na začátky svého setkávání se SE.S.TA a hovořila o tom, jak ve Žďáru vytvářely společný svět s tanečnicí Ritou.

 

Jak začaly tvé kontakty se sdružením SE.S.TA?

Nejdřív jsem začala chodit na hodiny Marie Kinsky, která SE.S.Tu založila, tehdy zaměřené hlavně na současný tanec, protože jsem hledala (a pořád hledám) možnosti tréninku. Pak jsem zjistila, že mají Marie a SE.S.TA i další aktivity. To bylo kolem roku 2000. Na workshopech SE.S.Ty. jsem se setkávala se zajímavými lidmi a vždycky jsem se něco nového a neobvyklého naučila. Už v té době jsem se zajímala o barokní tance a Marie pozvala do Česka choreografku Béatrice Massine, aby připravila workshopy barokního tance. To pro mě bylo velké lákadlo, protože v té oblasti a na tak vysoké úrovni je tu málo možností. Setkání s Béatrice pro mě bylo z tvůrčího hlediska důležité. Během svých hodin mi hodně pomohla s technikou. A otevřela mi nový taneční svět.

V Česku se ale přes SE.S.Tu. objevili i další úžasní lidé – třeba Jean-Christophe Paré, velmi inteligentní umělec, který umí pro každého zvlášť otevřít nové pohybové možnosti. Což vlastně odpovídá tomu, jak se Marie snaží pracovat. Chce otevírat horizonty a ne lidi posílat určitým předem daným směrem. Ze začátku nabízela spíš taneční semináře a tréninky, později se její práce přiklonila ke koučinku. Takový vývoj mi vyhovoval, tak jsem to i já sama potřebovala. Zpočátku jsem totiž na vlastní tvorbu nebyla připravená. Trénink je příprava těla, aby se z něj stal co nejdokonalejší nástroj. A koučink je pro mě spíš přípravou hlavy, přístupu k tvorbě. Pro samostatného tvůrce je potřeba obojí.

 

Máš nějaký příklad toho, v čem pro tebe byl koučink přínosný?

Vzpomínám na spolupráci s Jean-Christophem Paré. Jen mi nabízel možnosti. To bylo všechno. A i když jsem se třeba nakonec vrátila k tomu, co jsem chtěla dělat původně, cestou spolupráce s Jean-Christophem se ve mně něco změnilo. Podporoval mě, abych zkoumala různé možnosti a způsoby vyjádření, abych měla z čeho vybírat a hned na začátku se neuzavřela do jednoho směru. Je to způsob, jak může choreograf zjistit, jestli to, co dělá, je správné vzhledem k tomu, co chce vytvořit, způsob, jak může získat nadhled. Jean-Christophe přitom nikdy neřekl, jestli je něco dobře nebo špatně, to je v koučinku důležité.

Přitom pro mě je choreografie intuitivní věc a až zpětně zjistím důvod, proč jsem něco udělala. Mentální rozbor pro mě není na prvním místě. V tom spočívá magie tance – napojíme se na nějaký tvůrčí zdroj, na jiné smysly, než používáme běžně. V dnešním světě jsme naopak zvyklí všechno dělat přes hlavu, přes mozek. Tanec je zajímavý, protože to tak v něm být nemusí. S ním se dostáváme k věcem, které jsme schopní dělat, ale možná jsme je do určité míry zapomněli. V tanci využíváme schopnosti, které v běžném životě pravidelně nepoužíváme.

 

Nejdříve tréninky, pak workshopy, koučink a nakonec jsi měla rezidence na zámku ve Žďáru nad Sázavou, kde vznikala tvá nová inscenace Kontrapunkt. V čem pro tebe byly rezidence s Ritou přínosné?

Tak jak SE.S.TA postupně nabízí různé možnosti pro umělce, vyvíjím se i já. Když jsem potřebovala trénovat technické věci, nabízela se taková možnost. Když jsem se potřebovala vyvíjet v choreografické práci, objevil se koučink. A v době, kdy existovala nabídka rezidencí, jsem potřebovala rezidenci. Svou první intenzivní rezidenci jsem měla ve Žďáru v červenci 2015. Předtím jsem se toho bála, měla jsem strach, že bych neměla tanečníkům co nabídnout, ale možná to byl příliš intelektuální přístup. Přitom často říkám, že člověk musí poslouchat intuici. Ve Žďáru jsem pak měla svou první rezidenci vůbec a hned s tanečnicí, kterou vůbec neznám – s Ritou Góbi, se kterou jsem předtím strávila dohromady možná dva dny. Nakonec to pro mě byla osvobozující zkušenost.

Měla jsem předem připravené nějaké koncepty a vágní nápady, co bych chtěla dělat, ale ne příliš konkrétní, což bylo naprosto správné. V létě na zámku skoro nikdo nebyl, mohly jsme zkoušet kdykoliv jsme chtěly. Hodně jsme pracovaly, protože Rita je velký dříč, ale atmosféra byla tak volná, že mi připomínala dovolenou. Marie nám štědře nabídla, že si můžeme cokoliv vzít ze zahrady, rajčata, maliny, rybíz... Cítila jsem se jako obalená ve vatě, jako v sedmém nebi. Byl to ráj. Mohly jsme s Ritou jenom vyzkoušet, jestli spolu můžeme pracovat. Nebyly jsme pod tlakem, že musíme vytvořit představení. Věděly jsme sice, že spolu chceme něco udělat, ale kdyby z toho nic nebylo, vůbec by to nevadilo. A myslím si, že to také bylo pro naši psychiku dost důležité. Pro zkoušení jsem zvolila freskový sál, což bylo inspirativní. Je to pozitivní místo. Předtím jsem zkoušela v prostorách, kde je tma a najednou jsem pracovala v místnosti s krásným výhledem na sad a na pole. Na návštěvu k nám chodili brouci a venku zpívali ptáci.

V následujících rezidencích jsme se pak snažily uchopit, co vznikalo. Práce s Ritou byla úžasná. Má takové tělo a takovou inteligenci, že dokáže vstoupit do světa, který chci tvořit a umí se v něm vyvíjet. Vždycky jsem řekla, co hledám a Rita po nějakém čase chytila, co chci, a posouvala to dál. Nebo mi naopak dokázala technicky pomoci. Byla to zkušenost intenzivní a velmi obohacující.

 

Při prezentaci výsledků rezidence pro veřejnost mě zaujalo, když jste mluvily o tom, že jste si nejdřív musely vyvinout svůj pohybový slovník.

Jsme s Ritou hodně odlišné. Když řeknu, že musíme najít společný slovník, možná to vypadá, že musíme najít prostor, v němž se obě cítíme dobře. Ale to vůbec není ten případ. To, co děláme, je pro nás obě výzva. Obě navzájem jsme se tlačily někam, kde jsme ani jedna ještě nebyly. Na neznámou půdu. To mě na naší společné práci fascinuje. Najít stejný slovník znamená, že nám šlo o to, abychom byly ve stejném světě, abychom se doplňovaly, i když jsme tak odlišné a nemáme stejnou kvalitu pohybu. Rita je malinká, rychlá, bystrá a já jsem dlouhá a pomalá.

 

Na stejném místě ve Žďáru jste pracovaly v různých ročních obdobích. Vstoupila proměna přírody do vaší práce?

Určitě vstoupila do naší práce skrz naše tělo. Jsme ovlivnění ročním obdobím, ať chceme nebo ne. V zimě je tělo línější, na jaře se chce víc hýbat. A my jsme při jarní rezidenci začaly skákat. Vypadá to jako banální věc, která by ale asi v zimě nepřišla. Spousta věcí vstoupí do naší práce, ale my o tom ani nevíme. Možná na to přijdeme později. Na konci letní rezidence Rita přišla s momentem ponoření do vody. Nevymyslela to hlavou, prostě jsme šly jeden večer plavat. Rita je také hodně vnímavá, má ráda přírodu, takže jsme pozorovaly, co se kolem nás děje. A pro mě je naše choreografie dost insektoidní. Nemůžu vědět, jestli by to nebylo podobné, kdybychom zkoušely v divadle, ale myslím, že by se to tímto směrem tolik nevyvíjelo.

 

Jak vlastně jako choreografka vnímáš, když prezentuješ po rezidenci materiál, nehotovou práci? Ovlivňují reakce lidí další pokračování tvé tvorby?

Když jsem tvořila v Praze, nikdy jsem nechtěla prezentovat work-in-progress před veřejností. Jsem opatrná, když mám prezentovat něco, co není z mého hlediska připravené k prezentaci před lidmi. Nevadí mi pozvat lidi, jejichž zpětná vazba mě může posunout dál. Ale pro veřejnost je, myslím, hrozně těžké rozlišovat work-in-progress od představení. I pro mě samotnou je to složité, když jsem v roli diváka – work-in-progress je stejně svým způsobem představení.

Při první rezidenci ve Žďáru jsem měla na výběr, jestli chci prezentovat nebo připravit workshop. Vybrala jsem si workshop a přišly na něj úžasné ženy. Při druhé rezidenci už bylo přání Marie, aby byla veřejná prezentace, silnější. V Praze bych možná řekla ne. Ale ve Žďáru, ve freskovém sále, jsem měla pocit, že se lidé mohou podívat, jak se „vaří“, co se při rezidenci děje. A že je jasné, že to, co prezentujeme, není dodělané dílo. Názory mě zajímají, mohou ověřit, zda něco funguje, nebo ne. Pro nás bylo nakonec dobré, že jsme rezidenci uzavřely prezentací, protože se nám vytvořený materiál dostal líp do těla. Přes nervozitu a tlak jsme musely dát materiál dohromady. To vyžaduje trochu jiné soustředění. A možná to je dobrá příprava na budoucí představení. 

Jako obalená ve vatě - Andrea Miltnerová Jako obalená ve vatě - Andrea Miltnerová Jako obalená ve vatě - Andrea Miltnerová
Uživatel  Uživatel: Fabrice Martin  |  Publikováno: 5.10.2016, 17:30:15  |  Kategorie: Choreografické fórum
Nahoru

La danse en quête de popularité - LE MONDE | 17.09.2016

Klíčová slova:
tanec, danse, festival, Dominique Hervieu, Biennale de la danse de Lyon, Le Monde

Populaire ! La Biennale de la danse de Lyon lance un cri de ralliement qu’on n’avait pas entendu depuis bien longtemps. Et en avant la manif’, le grand rassemblement ! La danse contemporaine, dont la réputation d’élitiste le dispute parfois à un statut chic d’inaccessibilité, veut enjamber son cercle d’initiés pour brasser large et rafler la mise du grand public.

Cette revendication remet sur le tapis son lot de discussions tempétueuses sur le statut du chorégraphe, la hiérarchie des arts, la question du bon goût, et son jumeau, le mauvais, qui sent la sueur, celle de la lutte des classes qui a la peau plus dure qu’on ne croit. Elle surgit aussi dans un milieu plutôt réfractaire au populaire, alors même qu’à ses débuts, au tournant des années 1980, la danse contemporaine s’est dressée contre le ghetto bourgeois du classique. Avant de se draper sur son socle.

Péjoratif

Souvenir, souvenir… A la fin des années 1990, les chorégraphes José Montalvo, Philippe Decouflé, Mark Tompkins ou Dominique Boivin, partisans d’un divertissement aux bras grands ouverts, pointaient non sans agacement les critiques dont certains les piquaient. Futiles, légers, superficiels, anecdotiques, autant d’adjectifs qui taxaient leurs spectacles. « Etre populaire reste péjoratif en France, et rien n’a vraiment changé, assène Blanca Li, qui vient de réaliser le film Elektro Mathematrix.Je ne comprends toujours pas pourquoi fabriquer des pièces accessibles entraîne tout de suite un doute sur la qualité artistique. Personnellement, je n’ai aucune honte à remplir les théâtres, j’en suis même fière. » 

Virage sur l’aile avec la programmation pop mise au point par Dominique Hervieu, directrice de la Biennale après avoir été complice de création de Montalvo, de 1982 à 2012. Autant dire que sur le front du populaire, elle a fourbi ses armes. « On était même qualifiés de vaches à lait par certains parce qu’on avait du succès ! », se souvient-elle en riant. « Mais au-delà de mon cas personnel, je m’appuie sur ce qui se passe aujourd’hui, poursuit-elle. De plus en plus de chorégraphes, dont certains dans la mouvance conceptuelle qui a marqué les plateaux depuis vingt ans, renouent avec le plaisir, la narration, le mouvement… Après la période un peu sèche de remise en question des codes du spectaculaire, ils s’autorisent à danser de nouveau. Même s’ils n’utilisent pas frontalement le mot populaire, leur désir de rencontrer le public est évident. »

« Elitaire pour tous »

Le terme populaire a tout d’une bombe à dégoupiller avec précautions. A peine l’a-t-on lâché dans la conversation qu’on voit son affreux copain « populiste » rappliquer. « Je préfère parler de danse élitaire pour tous, pour reprendre la formule d’Antoine Vitez, glisse la chorégraphe Olivia Grandville, à l’affiche de la Biennale. « Dans le contexte politique actuel, le mot populaire est à prendre avec des pincettes, ajoute Christian Rizzo. Mais je crois qu’il faut qu’on se réapproprie ce terme pour marquer le fait qu’on n’évacue personne. J’ai découvert la danse contemporaine parce qu’elle était facile d’accès et elle l’est toujours aujourd’hui. » 

L’évolution du terme, sous l’angle sociétal, n’est pas anodin. « Le mot populaire s’est effacé depuis les années 1970 au profit de celui de démocratisation, rappelle Patrick-Germain Thomas, sociologue et auteur de La Danse contemporaine, une révolution réussie ? (éd. de l’Attribut, 2012) Avant la seconde guerre mondiale et jusqu’aux années 1960, en référence à Jean Vilar mais aussi à Maurice Béjart, il évoquait une communauté, un partage du débat esthétique. Aujourd’hui, il est plus proche de l’idée de donner accès au plus grand nombre”, ce qui sous-entend un fossé entre ceux qui possèdent les clés ou les codes et ceux qui ne les ont pas. Par ailleurs, il faut bien dire que la danse contemporaine, dont le public n’est jamais acquis car elle développe une infinité de styles, peut déconcerter les spectateurs. » Autant dire que l’affaire se mord la queue.

« Jerks avec des lectures de Nietszche »

Béjart à la rescousse ! Dans les années 1960-1980, le chorégraphe, qui additionnait 120 dates de représentations par an, tenait l’affiche pendant six semaines à guichets fermés au Palais des sports, à Paris, et dont les posters de danseurs se vendaient comme des petits pains, n’a cessé de brandir sa volonté d’une « danse populaire ». « Mon principal mérite a sans doute été de casser le ghetto dans lequel la danse est confinée, déclarait-il. Et en avant les spectacles dans les gymnases, les stades…

« A chaque fois que nous présentions une pièce dans un théâtre, que ce soit en Amérique latine ou en Asie, il demandait à ce qu’il soit aussi programmé dans un autre endroit, un site archéologique, un marché, un vélodrome, dans le désert, et avec des tarifs moins chers, voire gratuits, s’enthousiasme Dominique Genevois, danseuse dans sa compagnie. Par ailleurs, il savait partager la culture, vulgariser de la meilleure façon les œuvres de Molière, de Baudelaire dans ses spectacles en mélangeant par exemple dans Messe pour le temps Présent des jerks avec des lectures de Nietszche. Et sans se vendre au marché pour autant. »

Un parcours « savant-populaire »

Comme par hasard, les fameux Jerks, créés en 1967, sur la musique remixée de Pierre Henry, sont reconduits par Hervé Robbe, qui fut son élève à l’école Mudra, à Bruxelles. Ils font un tabac au sein d’un parcours « savant-populaire » mis en place par Dominique Hervieu. Une accolade pour faire chavirer le populaire dans le bon camp ? « Il y a toujours en France une lutte de légitimation entre la création qui serait savante et le divertissement, souligne-t-elle. Un spectacle qui procure du plaisir n’est pas une œuvre respectable, voire pas une œuvre du tout ! Comme si on ne pouvait pas être en même temps inventif et grand public ». « Par ailleurs, l’opposition entre les deux mots laisse aussi entendre que ce qui est populaire n’est pas savant et que le peuple est donc ignorant… », ajoute Patrick Germain-Thomas.

Le clivage ne date pas d’hier. « Il remonte même au XIIe siècle, assène Agnès Izrine, journaliste et commissaire de l’exposition « Corps rebelles »présentée à la Biennale. A l’époque, il y a eu la séparation par l’église entre la danse dite mesurée, lente, celle des nobles et celle du peuple, spontanée et libre. Il s’est accentué au fil des siècles, distinguant d’un côté la danse scénique qui est celle d’une élite et de l’autre les pratiques populaires. » Et d’ajouter 

« Même si les choses évoluent, je pense que c’est une illusion d’imaginer qu’un jour la danse contemporaine puisse être véritablement populaire en France. Par ailleurs, il suffit de jeter un coup d’œil aux origines sociales des chorégraphes pour comprendre que l’affaire est complexe. »

Flambée de désir

Dans quel contexte opère donc cette flambée de désir pour le grand public ? D’un point de vue esthétique, après le gel du mouvement par les conceptuels, qui a entraîné une désaffection des spectateurs, les chorégraphes, en particulier ceux de la nouvelle génération, relancent la machine à danser tout en les rattrapant par la manche. « Je constate que les gens ont besoin aujourd’hui d’être connectés avec des corps et pas seulement des idées, commentait récemment le chorégraphe Jan Martens dans Le Monde. Je ne fabrique pas des spectacles pour jouer trois fois. Je veux toucher le public. »

Parallèlement, la situation de la danse contemporaine en France est loin d’être florissante depuis quinze ans. Les chiffres donnés par l’Office national de diffusion artistique (Onda) en témoignent. Si le nombre de spectacles chorégraphiques semble en augmentation, la moyenne de représentations annuelles par spectacle a baissé en dix ans de 10 à 4,5. L’Onda soutient 250 pièces par an signées par 180 chorégraphes (sur les 500 répertoriés en France), soit 669 représentations. Le réseau des 70 Scènes nationales stagne depuis 2000, à 16, 5 % de programmation chorégraphique.

Ajoutez à cela, crise oblige, les baisses de budgets (la Biennale de la danse de Lyon est passée de 7,7 millions de budget global à 6,6 cette année), du public (Montpellier Danse a chuté de 35 000 à 30 000 spectateurs entre 2015 et 2016) et la situation s’enlise. « En dépit de la politique volontariste de l’Etat, la réalité est sombre, commente Régis Plaud, conseiller en charge de la danse à l’Onda. Les diffuseurs cherchent les moyens de cette accessibilité à tous, mais ont du mal actuellement à remplir des salles de grande jauge. Parallèlement, l’offre a beau se démultiplier, le public ne se développe pas. Il est frileux et a tendance, compte tenu aussi du prix des places, à se replier sur des valeurs sûres et du divertissement. » 

Dancehall jamaïcain

Au rayon fun, les munitions ne manquent pas. Les cultures populaires tous azimuts sont largement mises à contribution dans certaines pièces. Chansons de variétés, musique pop, rock, électro, orchestre live, DJ, comédie musicale…, mais encore, du côté de l’inspiration gestuelle, hip-hop, clubbing, folklore, secouent les plateaux. Au risque parfois de rendre captif le public – difficile de résister à un bon vieux tube ! – ou de transformer le spectacle en fiesta. « Je crois que les artistes ont besoin de communication avec les spectateurs sans pour autant verser dans le racolage, insiste Dominique Hervieu. Travailler avec des gestes communs à tous me semble vital, et je ne pense pas que cela affaiblisse leur création. » 

François Chaignaud et Cecilia Bengolea plongent dans le dancehall jamaïcain pour DFS ; Jonah Bokaer fait copain copain avec Pharrell Williams dans Rules of the Game, les interprètes de William Forsythe et d’Angelin Preljocaj croisent le fer avec des hip-hopeurs pour une Battle of Styles… Après les tubes d’Alain Bashung, Jean-Claude Gallotta fait virevolter Olivia Ruiz sur ses chansons dans Volver. Une comédie musicale dans la continuité de la veine rock-pop de cette figure des années 1980, qui fut âprement critiquée en 1991 pour son cycle narratif musical autour de Don Juan et Roméo et Juliette. « Je n’ose pas le dire, mais oui, c’est la même chose, le populaire est toujours là, rigole-t-il. Mais je ne prends pas ma revanche. Je pense que tout est une question de mode, parfois. Peindre en bleu quand tout le monde pense rouge, ça ne va pas ! Je pense qu’actuellement l’enjeu du partage est majeur. On va tous dans le bon sens, alors ! »

Parcs, monuments, musées…

Parallèlement, jamais les danseurs ne sont autant sortis des théâtres pour prendre d’assaut les parcs, les monuments, les musées, les rues… Dans le même mouvement d’inclusion, les bals, les parades, les spectacles participatifs avec les amateurs se multiplient. Avantage : l’accès le plus souvent gratuit ; inconvénient, virer dans l’animation, le saupoudrage et déraper dans la démagogie… « Bien sûr, c’est un risque, mais il faut veiller à bien identifier ce que l’on propose, assure Dominique Hervieu. Lorsque La Biennale produit le Défilé avec des amateurs, qui sera présenté au Stade Gerland, j’indique clairement que c’est une parade. En revanche, lorsque nous affichons une performance de l’artiste de cirque Yoann Bourgeois en plein air au même endroit, je veille à préciser que c’est un spectacle. »

Par Rosita Boisseau

http://www.lemonde.fr/scenes/article/2016/09/17/la-danse-en-quete-de-popularite_4999195_1654999.html#I1ioQ2UblyTcz8RY.99

 

 

Uživatel  Uživatel: sesta@studio1.cz  |  Publikováno: 21.9.2016, 22:57:59  |  Kategorie: Koučink choreografů
Nahoru

Měnit úhel pohledu: Koučink a Choreografické fórum

Klíčová slova:
choreografie, coaching, architektura, prostor, Jean Gaudin, Dominique Rebaud

Autor: Jana Bohutínská

Kouč je partner. Partner, který klade otevřené otázky. Nenabízí odpovědi. Žádné rady. Setkává se s klientem / partnerem / v konkrétním případě s choreografem v bezpečném prostředí – jsou spolu tady a teď, vedou partnerský rozhovor ve sdíleném prostoru a čase. Kouč se napojuje na partnerův svět. Témata, kterým se spolu s koučem věnuje, jsou choreografky / choreografa. Kouč je expert na otázky a koučovací proces, nikoliv nutně na choreografii. Kouč podporuje partnera v rozvíjení partnerova záměru, ve formulaci partnerových cílů, v odkrývání partnerovy síly, talentu a potenciálu ve vztahu k záměrům a cílům, v rozšiřování možností a objevování možností dosud skrytých, v tom, aby možnost proměnil ve skutečnou akci.

Rozvíjet důvěru

Koučink se živí kreativitou a vynalézavostí (například při hledání možností), experimentem (například při zkoušení nově odhalených možností v praxi) a zároveň je praktický, protože vždy směřuje od myšlenky k akci – a i tím propojuje hlavu s tělem.

Při koučování se neakcentuje problém, ale řešení – koučink je zaměřený na budoucnost, jde při něm především o posun na cestě kupředu směrem k vytyčenému záměru / cíli (třeba v kontextu choreografické tvorby).

Koučink není soutěž a kouč neuplatňuje žádnou autoritu. Kouč také nehodnotí. A nepřebírá odpovědnost za partnerova rozhodnutí a řešení. Kouč zodpovídá za koučovací proces, který stále vnitřně reflektuje. Sleduje přínos a užitečnost pro partnera, kterou  průběžně ověřuje zpětnou vazbou.

V koučování hraje velkou roli zvídavost.

Myslím, že v Česku žijeme v kultuře, v níž nám vždycky někdo rád udělí nevyžádanou radu nebo nás začne přesvědčovat o správnosti svého názoru. V kultuře přebujelého hodnocení a srovnávání. Jako pravý opak takového přístupu proto je koučování významné a svým způsobem subverzivní – i na poli umění. Kouč totiž dělá pravý opak – důvěřuje v to, že si partner / choreograf / ka poradí sám / a, že samostatně rozhodne, jaký krok je pro něj / ni momentálně v daném kontextu prioritní a správný.

Podlaha je nebe

Na Choreografickém fóru, které se konalo 21. srpna 2016 v pražském Studiu Alta jako součást mezinárodních rezidenčních dílen pro choreografy s koučinkem, připomněla tanečnice a choreografka Dominique Rebaud počátky moderního tance – tabula rasa. Moderní tanec nenavazoval na předchozí vývoj, ale objevoval nové možnosti prostoru, času, formy a pohybu. Další zlom podle ní nastal v padesátých letech 20. století – decentralizace a ústup od tanečního egocentrismu, tanečník přestal primárně ukazovat sebe, ale začal ukazovat tanec samotný, tanečník se stal součástí díla. To je další ukázka schopnosti podniknout tvůrčí změnu, nový krok, přijít s novým pohledem, s uměleckou inovací.

Od dějin tance přešla Dominique plynule k sobě samé. Od oborové paměti k paměti individuální. (Komplikované je to s oběma.) Prováděla své publikum tvůrčími úvahami, které se odvinuly od její otázky: Může v sólech, která udělala za třicet let, nalézt něco jako osobní rukopis? (Na začátku je otázka.) A pak ukázala překvapivé momenty – například dlouhý pás bílého hedvábí jako tanečního partnera a objekt na scéně zároveň; obrat, kdy taneční podlahu začala považovat za nebe, což jí umožnilo změnit své návyky a vystoupit ze své komfortní zóny. (Kde je potom podlaha? - zeptal se později kdosi z publika.)

Jiný pohled

Choreograf Jean Gaudin (a také kouč, který vychází z transakční analýzy) pak na Choreografickém fóru promítl svá tři videa, na nichž ukázal různé způsoby, jak se tanečník a choreograf vztahuje k prostoru a architektuře. Poukázal na různé úhly pohledu. Úhly pohledu, které vytváří prostor. Které přetváří prostor. Jak se například ze čtyřúhelníkového nádvoří s kašnou (viděno zdola) může stát spirála (viděnou z ptačí perspektivy).

Jean připomněl, že člověk myslí duálně (v protikladech – černá / bílá, dobrý / špatný, malý / velký, světlo / tma...), ale zajímavé je hledat třetí možnost. Nebo vytvářet třetí možnost ze dvou existujících. Tak vypadá rozšiřování a změna úhlu pohledu a hledání možností. Na tvůrci samotném pak je, jak s tvořivě objevenou možností skutečně tvořivě naloží.

Měnit a změnit úhel pohledu je přeci součást umělcovy mise.

Uživatel  Uživatel: sesta@studio1.cz  |  Publikováno: 1.9.2016, 18:45:36  |  Kategorie: Choreografické fórum
Nahoru

Choreografické fórum 2016: Dramaturgie. Prostor, čas, fragmentace a kompozice

Klíčová slova:
choreografie, dramaturgie, Česká taneční platforma, prostor, čas, fragmentace, kompozice

Autor: Jana Bohutínská

Hlavním tématem Choreografického fóra, které organizovalo Centrum choreografického rozvoje Se.S.Ta. na České taneční platformě 2016, byla dramaturgie tance. Jako k zastřešujícímu tématu se k ní vztahovaly všechny tři moderované diskuse. Fóra se spolu s (především zahraničními) hosty České taneční platformy zúčastnili novinářka a dramaturgyně Mara Serina (Itálie), teoretik a taneční dramaturg Roberto Fratini Serafide (Iálie / Španělsko) a tanečník a taneční kritik Kristóf Farkas (Maďarsko).

Podtématem první diskuse byl prostor (ve vztahu k dramaturgii tance). Analytická diskuse se vedla o představeních Devoid (Nanohach), Dogtown (Prague Pride) a Sniper´s Lake (Spitfire Company).

Diskusi otevřela možnost pro každého účastníka říci jedno slovo, jednu rychlou asociaci k tématu dramaturgie – prostor a v souvislosti s uvedenými představeními. Objevila se slova jako: atak, hlas, rytmus, tělo, zpověď, architektura, divadelní, světlo, člověk, hněv, proslov, umělecký... A následovaly otázky: Co znamená pro dramaturgii prostor? Co je to dramaturgie tance sama o sobě? Jestliže je prostor tématem dramaturgie, kdy, v jakém momentu se tématem dramaturgie stává? Jaký je rozdíl mezi prostorem (space) a místem (place)? Podle Roberta Fratini Serafide je prostor modernistickým konceptem, prostor je absolutní a prázdný; místo je postmodernistickým konceptem, místo je relativní vzhledem k osobě, která ho zabydlí, neexistuje samo o sobě před námi ani po nás. Až ve chvíli, kdy se v posledních 40 letech změnil v tanci koncept prostoru na koncept místa, kdy přestal být „prostor“ abstraktní, začal být podle Serafida jako „místo“ problémem dramaturgie. Debata se odvinula směrem k dalším možným označením, specifikacím místa – pole (field), flek (spot), prostředí (environment), krajina (landscape)... - a k vývoji divadelního prostoru od black boxu (od iluze prázdného prostoru) k white boxu (otevřenému místu; přechodovým stádiem je pak grey box), k tématu otevřeného, soukromého versus veřejného prostoru i k úvahám o vědomém a nevědomém užívání prostoru v tanci. Zmínka o prázdném prostoru vedla k diskusi o tom, čím vším je možné prostor zaplnit – nejen tancem, tělem samotným, ale také například slovy. Prostor může být plný slov, která přicházejí z vnitřku prostoru (jako v Dogtown) nebo z vnějšího prostředí (jako v Devoid). Prostor mění kontext, mění význam. Dalším tématem souvisejícím s prostorem je vztah tanečníka a publika, vztah (i hranice) mezi distancí a blízkostí. Tanečník a choreograf Jaro Viňarský: „Space has no meaning as it is void and without memory but it is full of accidents of meanings.“

Podtématem druhé diskuse byl čas (ve vztahu k dramaturgii tance). Analytická diskuse se vedla o představeních As Long As Holding Hands (Peter Šavel, Tereza Ondrová), Tranzmutace (Andrea Miltnerová, Jan Komárek), Chybění (VerTeDance) a Guide (Věra Ondrašíková).

Diskusi opět otevřela možnost pro každého účastníka říci jedno slovo, jednu rychlou asociaci k tématu dramaturgie – čas a v souvislosti s uvedenými představeními. Objevila se slova jako: flow, zámotek, objekt, balanc, ticho, efekty, iluze, cokoliv, čistota, rozmanitost, neočekávané, přítomnost, pohyb, záblesk... Čas a prostor jdou ruku v ruce. Jak dlouho to trvá, když jsme v přítomnosti? Staří Řekové rozeznávali různé formy času. Kronos je podle nich čas jako oceán, nekonečnost, spirituální čas, mateřský princip. Aion je podle nich bežný čas, čas jako řeka, otcovský princip. Čas (různé časy) má (mají) různé kvality. Krajina (landscape) je prostor, kde se děje čas v procesu sedimentace, usazování - dílo jako sedimentace mnoha vrstev, dílo jako struktura, dílo jako kompozice, dílo jako systém. Systém se organizuje, umělec / dramaturg musí vědět jak se organizuje. Guide demonstruje prostorovou ideu času. Dramatugie vytváří ekosystém významů, je to živý systém, z něhož vyrůstá a jehož důsledkem je krajina díla. Jakou roli hraje publikum? Umělec by měl být k publiku loajální. Je možné sledovat, že čas představení a čas publika (respektive prožívání času na jevišti a v hledišti) se liší. Roberto Fratini Serafide připomněl s nadsázkou tři klíčové důvody vzniku díla: peníze, čas, nápad. Tvořit taneční dílo je jako psát, komponovat poezii – tak vzniká struktura díla; nacházíme věci a věči nacházejí nás. Taneční dramaturgie je tichá dramaturgie. Dramaturgie není nutně narativní. Divák podniká s dílem svou osobní cestu a hledá možnosti, jak v díle objevit místa, která jeho osobní cestu otevřou a umožní. Která pro něj poslouží jako pootevřená okna, kterými může nahlédnout.

Podtémata třetí diskuse byly fragmentace a kompozice (ve vztahu k dramaturgii tance). Analytická diskuse se vedla o představeních Entropy #224 (Jiří Bartovanec) a Odtržení (Farma v jeskyni).

Diskusi do třetice otevřela možnost pro každého účastníka říci jedno slovo, jednu rychlou asociaci k tématu. Objevila se slova jako: hudba, segmentace, sekvence, smrt může tančit, stop, detaily, kusy, zázrak, prostor, hra, organizace, struktura, existence, místo, distance... Do diskuse se znovu vrátily základní, zastřešující i úvodní otázky: Co je dramaturgie? A jaký je rozdíl mezi dramaturgií v divadle a v tanci? Co se nachází mezi publikem a představením? Diskutovalo se o dekonstrukci a dekompozici, o sekvencích a fragmentech (stylů, jazyků, jiných děl...), o ideji juxtapozice, o neshodě, o kontinuitě versus diskontinuitě, o materiálu, který je ve své podstatě rozporuplný, o nestabilitě i o konceptu já podobném cibuli, z níž se dají odlupovat jednotlivé vrstvy... jako o jedněch z možných principů využívaných v dramaturgii tance. Ale mluvilo se také o širším kontextu – o médiích a mediální manipulaci a o vztahu mezi vlastním životem jednotlivce a mediálním životem.

Choreografické fórum 2016: Dramaturgie. Prostor, čas, fragmentace a kompozice Choreografické fórum 2016: Dramaturgie. Prostor, čas, fragmentace a kompozice
Uživatel  Uživatel: sesta@studio1.cz  |  Publikováno: 1.9.2016, 19:14:39  |  Kategorie: Choreografické fórum
Nahoru

Re: Choreografické fórum 2016: Dramaturgie. Prostor, čas, fragmentace a kompozice

Reakce jiného uživatele
Uživatel  Uživatel: sesta@studio1.cz  |  Publikováno: 1.9.2016, 18:41:50  |  Kategorie: Tanec a scénografie
Nahoru

Kulatý stůl Scénografie a pohyb, KoresponDance 10. 7. 2016

Klíčová slova:
scénografie, choreografie, architektura

Autor: Jana Bohutínská

Leitmotivem letošního ročníku festivalu KoresponDance bylo téma scénografie v tanci a pohybu. Scénografii se proto věnoval i druhý festivalový kulatý stůl. Diskutovat přišli například scénografka a choreografka Marie Gourdin, choreograf Jean Gaudin, Pierre Nadaud, pedagog, filozof, tanečník, choreograf a klaun, choreografka Jana Bitterová, choreografka Marie Goeminne a další.

Přístup tvůrců ke scénografii, jako k vytváření prostředí na scéně, je velmi odlišný. Marie Gourdin, která se ve scénografii přihlásila k jednoduchosti a minimalismu, prezentovala svou práci na inscenaci Un, kde vycházela z prostoru a scénografie, která následně ovlivňovala pohyb těla na jevišti. Omezení prostoru spoluvytvářelo pohyb, který se vyvíjel také v improvizacích s prostorem. Choreografie dotváří scénografii. Jak scénografie a pohyb vytvářejí společný smysl? Scénografie je totiž součást jazyka, kterým dílo hovoří.

Jiným přístupem může být tvůrčí cesta, která naopak začíná pohybem, tělem, fyzičností. O té hovořila choreografka Marie Goeminne, jejíž inscenace Lostbox byla součástí festivalového programu. Scénografii, v tomto případě krabici, použila jako předmět, který podporuje a dotváří předem vymyšlený pohyb a který podporuje tělo na scéně. Dál zkoumala, jak se slova, která v představení promítá na tělo performerky a jsou tak v podstatě také specifickým scénografickým prvkem, hodí k pohybu, jak jsou transformována do pohybu. Zajímaly jí polohy těla a moment, kdy vymizí lidský aspekt těla. Chtěla jít do detailů – sledovat, jak se fyzicky projevuje dech, pohyb prstu..., tělo pro ní bylo krajinou, v níž se snažila kombinovat verbální a neverbální jazyk.

Dále se objevila otázka, jak se ke scénografii vztahují interpreti. Marie Goeminne popsala stav interpretky Lostbox, kdy se snaží být maximálně přítomná tady a teď, vnímá publikum a podniká fyzickou cestu skrze představení, přičemž také interaguje s krabicí, s uzavřeným prostorem na scéně. Podle Marie Gourdin je interpret součástí příběhu, takže v Un intenzivně komunikuje se scénografií. Interpret musel zjistit, co fyzicky může na scéně, kterou scénografie strukturuje, dělat z hlediska tělesné akce a pohybu. Interpret si vytváří vlastní příběh. Tělo dělá svá vlastní rozhodnutí a scénografie s sebou nese možnosti, jak jinak pracovat s tělem. Důležité je ale vědět, co chce konkrétním předmětem scénograf říct.

Přísně vzato, architektura se nachází všude – prostor okolo nás, láhev vody, kterou vezmeme do ruky..., to vše nutí tělo reagovat a vytvářet si vždy novou abecedu pohybu. To, co se odehrává na scéně (reakce těla na scénografické řešení, i kdyby jím měl být jen prázdný prostor) tak vlastně známe i z každodenního života. Vždy je to také otázka toho, jak pracovat s tvůrčí intuicí. Scénograf nemá předem jasnou odpověď, jasně daný postup práce. Jinak než v Un Marie Gourdin například jako scénografka pracovala na přípravě inscenace Stabat Mater s choreografem Jeanem Gaudinem ve Žďáru, kdy byly výchozím bodem existující opera a choreografická idea a scénografie na ně musela reagovat. Jako scénografka musela porozumět tomu, co choreograf chce – sám rozhodl o základním pojetí prostoru a o tom, jak se v něm budou pohybovat tanečníci.

Jean Gaudin pak sdílel svou vlastní zkušenost. Přístup k tvorbě z hlediska toho, zda je první choreografie nebo scénografie, u něj bývá různý. Není v tom žádné pravidlo, stejně jako nemá žádné pravidlo v tom, jak pracovat se scénou, s předmětem. Společná práce s Marie Gourdin probíhala tak, že přeložila jeho ideje do obrázků. Práci chorografa se scénografem Jean Gaudin popisuje jako obousměrné vibrace, tvůrčí komunikaci, diskusi, vzájemné ovlivňování. Vždy jde o interpretaci toho, jaký příběh se vypráví. Pracují choreograf a scénograf skutečně na stejném příběhu?

Velkým tématem scénografa je rozhodnutí. Scénograf vytváří koncepce, pracuje s materiály (technická oblast scénografie), s předměty, vytváří kompozice, ideje struktury. Ale nakonec se musí rozhodnout, co použije. Kolik rozhodnutí scénograf při přípravě díla udělá? A jaká mají tato rozhodnutí dopady? Například výběr materiálu zúží významy. Scénograf má sílu vidět věci, jež choreograf vždy nevidí, a vytvářet prostor s nadhledem. Scénograf jako profesionál musí být flexibilní a adaptabilní.

Při site-specific práci diskutuje choreograf s prostorem jako se scénografem, také hledá cesty, jak s prostorem pracovat. Znamená to, že už to je prvotní tvůrčí scénografická otázka – proč chce vlastně choreograf pracovat v divadelním prostoru nebo proč tam pracovat nechce? Všechno má své důvody, které spoluvytvářejí příběh. Výběr prostoru je velké scénografické rozhodnutí. Stejně tak jako odpověď na otázku, zda je třeba cokoliv přinést na scénu – předmět totiž nic nepřidává, musí být součástí díla. Dát toho na jeviště moc znamená nedat tam nic.

Diskutovalo se také o symbolech a o tom, jak s nimi tvůrci zacházejí, jakým způsobem jdou za první čtení předmětu, i o archetypech. V diskusi se objevila také zmínka o neviditelné scénografii, která může i v prázdném prostoru vznikat čistě jen pohybem těla. Jako odpověď na otázku: Jak žijeme prostor? Tělo stále vytváří prostor. Scénograf rozbíjí běžný význam věcí i míst a dokáže jim dát nový, jiný význam. Vidí jinak. Klade otázky. Je také dramaturgem prostoru. V tomto bodě diskuse navázala na témata, která byla předmětem kulatých stolů při České taneční platformě 2016, jež Centrum choreografického rozvoje Se.S.Ta pořádalo a v nichž se věnovalo dramaturgii tance.

Kulatý stůl Scénografie a pohyb, KoresponDance 10. 7. 2016 Kulatý stůl Scénografie a pohyb, KoresponDance 10. 7. 2016
Uživatel  Uživatel: Pavel Škoda  |  Publikováno: 1.9.2016, 19:16:03  |  Kategorie: Tanec a scénografie
Nahoru

Re: Kulatý stůl Scénografie a pohyb, KoresponDance 10. 7. 2016

Reakce jiného uživatele
Uživatel  Uživatel: sesta@studio1.cz  |  Publikováno: 29.8.2016, 17:06:14  |  Kategorie: Škola tančí
Nahoru

Kulatý stůl Škola tančí – KoresponDance, 9. 7. 2016

Klíčová slova:
projekty pro školy, choreografie, smysly, lidské tělo, matematika, řemesla,

Autor: Jana Bohutínská

V roce 2016 se projekt Škola tančí konal ve čtyřech základních školách ve Žďáru nad Sázavou, a to vždy formou krátkodobé spolupráce. S dětmi tak pracovaly čtyři páry složené vždy z jednoho choreografa / choreografky (Zdenka Brungot Svíteková, Jan Bárta, Barbora Látalová, Jana Bitterová) a jedné učitelky. Kombinovali umělecký a pedagogický způsob práce s dětmi. Základním rámcem projektu totiž je snaha propojit konkrétní školní předmět nebo vybrané téma, které ve třídě rezonuje, s pohybem a tancem, otevřít ho pro děti jiným způsobem, a to skrze kreativní proces. Projekt se inspiruje ve Francii, kde je podobná spolupráce ve školách běžná (avšak odehrává se na dlouhodobé bázi). Proto se kulatého stolu, který na festivalu KoresponDance reflektoval, co se v těchto čtyřech případech podařilo, zúčastnila také Sophie Billy, která má s podobnými projekty ve Francii dlouhodobé zkušenosti. A své know-how vnesla prostřednictvím workshopů i do Česka.

Šest smyslů

Jan Bárta pracoval s dětmi ze třetí třídy od května do června 2016. Celkem se uskutečnilo sedm zdruba tříhodinových setkání. Tématem bylo pět smyslů i smysl šestý – smysly v pohybu, vědomí vlastního těla. Pracovat na něm začalo 25 dětí, ale v průběhu práce se jejich počet snížil na 15 – nepokračovaly ty, které nechtěly (báze dobrovolnosti, kdy si projekt děti a rodiče ve školách také předem odsouhlasili). Cílem poté byla pro děti spolupráce samotná - vytvořit něco dohromady, rozvíjet vztahy mezi sebou, začít se poznávat, protože právě to se ukázalo ve třídě jako skutečné úskalí. Díky tématu smyslů děti postupovaly od sebe ven ke skupině – nejprve poznávaly sebe samé a pak své spolužáky. Nakonec se tedy projekt stal do jisté míry více sociálním, než čistě pohybovým a tanečním – vycházel ze skupiny a podle toho dospíval ke konečnému tvaru, který bylo možné veřejně prezentovat. Spolupráce tak otevřela i další témata – například otázku inkluze a inkluzivního přístupu ve třídě, nebo problematiku frontální výuky v současné škole.

Lidské tělo

Zdenka Brungot Svíteková pracovala s dětmi z páté třídy, a to během června 2016. Tématem bylo lidské tělo. Výchozím bodem se pro Zdenku stalo studium části učebnice věnované lidskému tělu, podle které se děti učí – klouby, kosti, svaly, krevní oběh, pulz, srdce, látková výměna... S dětmi pracovala intenzivně čtyři vyučovací hodiny týdně, což vyžadovalo od dětí velké soustředění. V počátku musela sladit očekávání dětí s tím, na čem budou společně opravdu pracovat. Další téma vnesla do společné práce dívka na vozíku – bylo tedy třeba společně hledat, jak ji s dětmi pohybově propojit, jak najít pro každého místo ve skupině tak, aby byli všichni rovnocenní, jak se navzájem poslouchat, věnovat si pozornost, jak si navzájem pomoci, jak spolu být; dívka vnesla do dění také jinou kvalitu pohybu. Samotná učebnice se sama o sobě ukázala jako svého druhu návrh na představení, který se pak vyvíjel a zjednodušoval pod vlivem skupiny.

Matematické zlomky

Jana Bitterová pracovala s dětmi také v červnu 2016, dvakrát týdně po čtyřech hodinách; celkem se setkaly šestkrát. Její skupina měla 19 dětí a byla poměrně kompaktní. Dostala konkrétní zadání z matematiky – zlomky. Jana se šla pro inspiraci podívat na vyučování a zjistila, že se téma k tanci ve skutečnosti úzce pojí. V konkrétní práci pak zlomky s dětmi převáděla do pohybu a prostoru – například otočením těla o polovinu kruhu, během do dvou třetin prostoru apod., postupně vznikala spousta nápadů. Na začátku bylo tělo a počítání, které zaměstnalo racionální mozek, ale postupně přibýval pohyb, obrazy, představy, metafory... Protože s dětmi pracovala v areálu žďárského zámku, jednalo se téměř o site-specific postupy, které braly do úvahy konkrétní místa, šestibokou kašnu a podobně. Přínosem pro děti nakonec bylo i to, že z blízka poznaly profesi choreografky.

Řemesla, hlavně skláři

Bára Látalová pracovala v malotřídce, kde byly děti od 1. do 4. třídy a setkala se s nimi celkem čtyřikrát. Měla oživit konec školního roku. Tématem se stala řemesla v návaznosti na Rok řemesel, kterému se ve škole věnovali. Konkrétně se s dětmi zaměřila na skláře, závěrečná prezentace se stala poctou tomuto řemeslu i někdejší lokální sklářské tradici. Bára pojala i tanec jako řemeslo, vrátila se k historickým kejklířům a vedla děti k hravému přístupu k tělu při využití řemeslnické terminologie – tělo otesávaly, pilovaly, hoblovaly, hnětly... Další vývoj nechala na dětech a jejich vlastních nápadech. Vnímala, že se tím posiluje odpovědnost dětí, které si uvědomily, co dokážou. Děti měly možnost učit se o těle a o sobě navzájem. Pohyb jim byl přirozený.

Témata, která se daří otevírat

Je důležité, že pozitivní přínos spolupráce vnímají nejen učitelé, ale také děti, jak tvrdí učitelky a umělci. Některé by si rády podobnou zkušenost zopakovaly, jiné ji braly jako jednorázovou věc, která je nějak obohatila. Ze zkušenosti učitelek, choreografek a choreografa také vyplývá několik okruhů témat, která se daří tancem ve školách pro děti účinně otevírat a posouvat dál:

poznání sebe sama, svého těla, vlastní kvality pohybu, setkání se sebou jako s tvůrčí bytostí, poznání skupiny, třídy jako kolektivu, který spolupracuje, komunikuje, společně tvoří a vytváří závěrečnou prezentaci jako společné dílo, rozvoj sociálního a inkluzivního myšlení, jiný pohled na učení a rozšíření povědomí o netradičních způsobech učení (holistický přístup - prostředkem k učení je celé tělo), větší povědomí o profesi choreografa.

Koresponduje to s tím, co u kulatého stolu přesně vyjádřila Sophie Billy. Podle ní  je totiž tanec jakožto umění také médiem, jedinečným a přirozeným prostředkem k dalším cílům.

Kulatý stůl Škola tančí – KoresponDance, 9. 7. 2016 Kulatý stůl Škola tančí – KoresponDance, 9. 7. 2016
Uživatel  Uživatel: Pavel Škoda  |  Publikováno: 1.9.2016, 19:18:05  |  Kategorie: Škola tančí
Nahoru

Re: Kulatý stůl Škola tančí – KoresponDance, 9. 7. 2016

Reakce jiného uživatele

Zajímavé odkazy:

Podmínky provozu blogu: