Blog pro tanečníky, choreografy, kritiky, pedagogy

V Centru choreografického rozvoje SE.S.TA se věnujeme profesnímu rozvoji umělců, které konfrontujeme s jinými způsoby uvažování i tvorby. Také je podněcujeme k mezinárodnímu setkávání napříč uměleckými i neuměleckými obory a žánry. Blog je platformou, kde výměna názorů, náhledů, konceptů a myšlenek plynule pokračuje a kde zveřejňujeme také výsledky našich projektů i souvisejícího teoretického a uměleckého výzkumu.

Zvolte kategorii:

Uživatel  Uživatel: Lucie Fabišiková  |  Publikováno: 7.10.2016, 14:49:24  |  Kategorie: Rezidence
Nahoru

Jako obalená ve vatě - Andrea Miltnerová

Klíčová slova:
rezidence, koučink, choreografie, pohybový slovník, vývoj

Autor: Jana Bohutínská

S tanečnicí a choreografkou Andreou Miltnerovou jsme se sešly v době, kdy za sebou měla rezidence s maďarskou tanečnicí Ritou Góbi na zámku ve Žďáru nad Sázavou. V době, kdy vznikala jejich společná inscenace Kontrapunkt (premiéra 4. a 5. září 2016), na níž spolupracovali i se zvukovým a světelným designerem Janem Komárkem. Andrea vzpomínala na začátky svého setkávání se SE.S.TA a hovořila o tom, jak ve Žďáru vytvářely společný svět s tanečnicí Ritou.

 

Jak začaly tvé kontakty se sdružením SE.S.TA?

Nejdřív jsem začala chodit na hodiny Marie Kinsky, která SE.S.Tu založila, tehdy zaměřené hlavně na současný tanec, protože jsem hledala (a pořád hledám) možnosti tréninku. Pak jsem zjistila, že mají Marie a SE.S.TA i další aktivity. To bylo kolem roku 2000. Na workshopech SE.S.Ty. jsem se setkávala se zajímavými lidmi a vždycky jsem se něco nového a neobvyklého naučila. Už v té době jsem se zajímala o barokní tance a Marie pozvala do Česka choreografku Béatrice Massine, aby připravila workshopy barokního tance. To pro mě bylo velké lákadlo, protože v té oblasti a na tak vysoké úrovni je tu málo možností. Setkání s Béatrice pro mě bylo z tvůrčího hlediska důležité. Během svých hodin mi hodně pomohla s technikou. A otevřela mi nový taneční svět.

V Česku se ale přes SE.S.Tu. objevili i další úžasní lidé – třeba Jean-Christophe Paré, velmi inteligentní umělec, který umí pro každého zvlášť otevřít nové pohybové možnosti. Což vlastně odpovídá tomu, jak se Marie snaží pracovat. Chce otevírat horizonty a ne lidi posílat určitým předem daným směrem. Ze začátku nabízela spíš taneční semináře a tréninky, později se její práce přiklonila ke koučinku. Takový vývoj mi vyhovoval, tak jsem to i já sama potřebovala. Zpočátku jsem totiž na vlastní tvorbu nebyla připravená. Trénink je příprava těla, aby se z něj stal co nejdokonalejší nástroj. A koučink je pro mě spíš přípravou hlavy, přístupu k tvorbě. Pro samostatného tvůrce je potřeba obojí.

 

Máš nějaký příklad toho, v čem pro tebe byl koučink přínosný?

Vzpomínám na spolupráci s Jean-Christophem Paré. Jen mi nabízel možnosti. To bylo všechno. A i když jsem se třeba nakonec vrátila k tomu, co jsem chtěla dělat původně, cestou spolupráce s Jean-Christophem se ve mně něco změnilo. Podporoval mě, abych zkoumala různé možnosti a způsoby vyjádření, abych měla z čeho vybírat a hned na začátku se neuzavřela do jednoho směru. Je to způsob, jak může choreograf zjistit, jestli to, co dělá, je správné vzhledem k tomu, co chce vytvořit, způsob, jak může získat nadhled. Jean-Christophe přitom nikdy neřekl, jestli je něco dobře nebo špatně, to je v koučinku důležité.

Přitom pro mě je choreografie intuitivní věc a až zpětně zjistím důvod, proč jsem něco udělala. Mentální rozbor pro mě není na prvním místě. V tom spočívá magie tance – napojíme se na nějaký tvůrčí zdroj, na jiné smysly, než používáme běžně. V dnešním světě jsme naopak zvyklí všechno dělat přes hlavu, přes mozek. Tanec je zajímavý, protože to tak v něm být nemusí. S ním se dostáváme k věcem, které jsme schopní dělat, ale možná jsme je do určité míry zapomněli. V tanci využíváme schopnosti, které v běžném životě pravidelně nepoužíváme.

 

Nejdříve tréninky, pak workshopy, koučink a nakonec jsi měla rezidence na zámku ve Žďáru nad Sázavou, kde vznikala tvá nová inscenace Kontrapunkt. V čem pro tebe byly rezidence s Ritou přínosné?

Tak jak SE.S.TA postupně nabízí různé možnosti pro umělce, vyvíjím se i já. Když jsem potřebovala trénovat technické věci, nabízela se taková možnost. Když jsem se potřebovala vyvíjet v choreografické práci, objevil se koučink. A v době, kdy existovala nabídka rezidencí, jsem potřebovala rezidenci. Svou první intenzivní rezidenci jsem měla ve Žďáru v červenci 2015. Předtím jsem se toho bála, měla jsem strach, že bych neměla tanečníkům co nabídnout, ale možná to byl příliš intelektuální přístup. Přitom často říkám, že člověk musí poslouchat intuici. Ve Žďáru jsem pak měla svou první rezidenci vůbec a hned s tanečnicí, kterou vůbec neznám – s Ritou Góbi, se kterou jsem předtím strávila dohromady možná dva dny. Nakonec to pro mě byla osvobozující zkušenost.

Měla jsem předem připravené nějaké koncepty a vágní nápady, co bych chtěla dělat, ale ne příliš konkrétní, což bylo naprosto správné. V létě na zámku skoro nikdo nebyl, mohly jsme zkoušet kdykoliv jsme chtěly. Hodně jsme pracovaly, protože Rita je velký dříč, ale atmosféra byla tak volná, že mi připomínala dovolenou. Marie nám štědře nabídla, že si můžeme cokoliv vzít ze zahrady, rajčata, maliny, rybíz... Cítila jsem se jako obalená ve vatě, jako v sedmém nebi. Byl to ráj. Mohly jsme s Ritou jenom vyzkoušet, jestli spolu můžeme pracovat. Nebyly jsme pod tlakem, že musíme vytvořit představení. Věděly jsme sice, že spolu chceme něco udělat, ale kdyby z toho nic nebylo, vůbec by to nevadilo. A myslím si, že to také bylo pro naši psychiku dost důležité. Pro zkoušení jsem zvolila freskový sál, což bylo inspirativní. Je to pozitivní místo. Předtím jsem zkoušela v prostorách, kde je tma a najednou jsem pracovala v místnosti s krásným výhledem na sad a na pole. Na návštěvu k nám chodili brouci a venku zpívali ptáci.

V následujících rezidencích jsme se pak snažily uchopit, co vznikalo. Práce s Ritou byla úžasná. Má takové tělo a takovou inteligenci, že dokáže vstoupit do světa, který chci tvořit a umí se v něm vyvíjet. Vždycky jsem řekla, co hledám a Rita po nějakém čase chytila, co chci, a posouvala to dál. Nebo mi naopak dokázala technicky pomoci. Byla to zkušenost intenzivní a velmi obohacující.

 

Při prezentaci výsledků rezidence pro veřejnost mě zaujalo, když jste mluvily o tom, že jste si nejdřív musely vyvinout svůj pohybový slovník.

Jsme s Ritou hodně odlišné. Když řeknu, že musíme najít společný slovník, možná to vypadá, že musíme najít prostor, v němž se obě cítíme dobře. Ale to vůbec není ten případ. To, co děláme, je pro nás obě výzva. Obě navzájem jsme se tlačily někam, kde jsme ani jedna ještě nebyly. Na neznámou půdu. To mě na naší společné práci fascinuje. Najít stejný slovník znamená, že nám šlo o to, abychom byly ve stejném světě, abychom se doplňovaly, i když jsme tak odlišné a nemáme stejnou kvalitu pohybu. Rita je malinká, rychlá, bystrá a já jsem dlouhá a pomalá.

 

Na stejném místě ve Žďáru jste pracovaly v různých ročních obdobích. Vstoupila proměna přírody do vaší práce?

Určitě vstoupila do naší práce skrz naše tělo. Jsme ovlivnění ročním obdobím, ať chceme nebo ne. V zimě je tělo línější, na jaře se chce víc hýbat. A my jsme při jarní rezidenci začaly skákat. Vypadá to jako banální věc, která by ale asi v zimě nepřišla. Spousta věcí vstoupí do naší práce, ale my o tom ani nevíme. Možná na to přijdeme později. Na konci letní rezidence Rita přišla s momentem ponoření do vody. Nevymyslela to hlavou, prostě jsme šly jeden večer plavat. Rita je také hodně vnímavá, má ráda přírodu, takže jsme pozorovaly, co se kolem nás děje. A pro mě je naše choreografie dost insektoidní. Nemůžu vědět, jestli by to nebylo podobné, kdybychom zkoušely v divadle, ale myslím, že by se to tímto směrem tolik nevyvíjelo.

 

Jak vlastně jako choreografka vnímáš, když prezentuješ po rezidenci materiál, nehotovou práci? Ovlivňují reakce lidí další pokračování tvé tvorby?

Když jsem tvořila v Praze, nikdy jsem nechtěla prezentovat work-in-progress před veřejností. Jsem opatrná, když mám prezentovat něco, co není z mého hlediska připravené k prezentaci před lidmi. Nevadí mi pozvat lidi, jejichž zpětná vazba mě může posunout dál. Ale pro veřejnost je, myslím, hrozně těžké rozlišovat work-in-progress od představení. I pro mě samotnou je to složité, když jsem v roli diváka – work-in-progress je stejně svým způsobem představení.

Při první rezidenci ve Žďáru jsem měla na výběr, jestli chci prezentovat nebo připravit workshop. Vybrala jsem si workshop a přišly na něj úžasné ženy. Při druhé rezidenci už bylo přání Marie, aby byla veřejná prezentace, silnější. V Praze bych možná řekla ne. Ale ve Žďáru, ve freskovém sále, jsem měla pocit, že se lidé mohou podívat, jak se „vaří“, co se při rezidenci děje. A že je jasné, že to, co prezentujeme, není dodělané dílo. Názory mě zajímají, mohou ověřit, zda něco funguje, nebo ne. Pro nás bylo nakonec dobré, že jsme rezidenci uzavřely prezentací, protože se nám vytvořený materiál dostal líp do těla. Přes nervozitu a tlak jsme musely dát materiál dohromady. To vyžaduje trochu jiné soustředění. A možná to je dobrá příprava na budoucí představení. 

Jako obalená ve vatě - Andrea Miltnerová Jako obalená ve vatě - Andrea Miltnerová Jako obalená ve vatě - Andrea Miltnerová

Zajímavé odkazy:

Podmínky provozu blogu: