Blog pro tanečníky, choreografy, kritiky, pedagogy

26.3.2018, 14:12:11   |  Foto: Dragan Dragin  |   Kategorie: Tvůrčí proces
Myšlení, jazyk, prostor, architektura. Přemýšlet  o tanci ze všech stran

Myšlení, jazyk, prostor, architektura. Přemýšlet o tanci ze všech stran

KLÍČOVÁ SLOVA:

V průběhu léta pořádala SE.S.TA mezinárodní rezidenci pro choreografy s koučinkem. V jejím rámci proběhlo také choreografické fórum, otevřené veřejnosti. Její zastoupení bylo sice minimální, obsah přednášek byl ale navázán na předchozí (v jednom případě budoucí) práci v rámci rezidence. Věřím, že pro rezidenty bylo fórum prospěšné daleko víc, než by mohlo být pro kohokoli zvenku.

Fórum zahájila koučka Rivca Rubin, která se mimo jiné zabývá také další kariérou tanečníků. Sama je bývalou tanečnicí, choreografkou a pedagožkou. Její téma ale nebylo explicitně taneční, ačkoli by se dalo do jisté míry aplikovat na kteroukoli formu vyjadřování, kterým tanec určitě je. Její přednáška se týkala ne/vědomého používání jazyka a toho, jaký dopad mají slova na naše chování, emoce i celkové nastavení. Svůj koncept Rivca nazývá UPtimismus a zabývá se v něm otázkou, jak lze díky změně běžného vyjadřování změnit naše myšlení. Od začátku bylo tedy zřejmé, že tématem nejsou specifické „problémy“ tanečníků, ale obecnější otázky z oblasti osobního rozvoje.

 

Jak být UPtimistou?      

Hned zkraje Rivca uvádí příklad automatického používání některých výrazů - „musíš, měl bys, je potřeba“, na které narážela i při četbě knih o pozitivním myšlení. Ze své podstaty by podobné publikace neměly vyvíjet agresivní tlak na své čtenáře, ti jsou ale na tuto rétoriku podvědomě zvyklí. Provází nás od dětství v podobě zákazů a příkazů. Jako opak uptimismu, který nečeká na lepší zítřky a pokládá si otázku „co můžu udělat teď“, uvádí pojem downtimismus. Jedna z účastnit semináře pojmy charakterizuje jako aktivní a pasivní. Na základě brainstormingu docházíme k veskrze negativnímu vnímání světa (v případě „velkého světa“ padaly výrazy chaos, individualismus, války, v soukromých světech jednotlivců se objevoval strach, nenávist, zmatení) a k ne příliš překvapivému zjištění, že negativní zážitky, informace a dojmy často převáží nad těmi pozitivními. To nelze přičítat pouze médiím a obrazu světa, který nám předkládají, ale především způsobu myšlení, na který jsme si zvykli.

V běžné slovní interakci se často objevují výrazy omezování nebo posuzování. Rivca několik takových předkládá, společně diskutujeme, která se nám zdají více restriktivní. Shodujeme se, že vždy záleží na intonaci, emoci a záměru. Společné mají ale to, že vždy mluví o tom druhém, nikdy o nás samých. Prostřednictvím výrazů „musíš, měl bys, maminka bude mít radost, když uděláš..., (ne)jsi takový či onaký, ty nikdy/vždycky (ne)děláš...“ se stavíme do pozice chytřejšího a odsuzujícího. Často tímto způsobem hovoříme i sami se sebou. Kromě pozice soudce se v tomto případě dostáváme i do role viníka, jde o situaci, ve které nelze dojít k win-win výsledku. Tato rétorika způsobuje stav, který Rivca nazývá „power over“. Koncept UPtimismu nás ale chce dovést k síle a akci. (Rivca pro ilustraci uvádí, že nejhorší zpětnou vazbu pro ni jako koučku představuje věta „Změnila jste mi život.“. Ideálem by přitom bylo „Změnil jsem svůj život, děkuji vám za asistenci.“.) Omezující jsou i výroky o nás samých, které negativní vyznění nemají: „Jsem takový typ člověka (choreografa...)“, „Toto je můj způsob práce... Vzaty do důsledků nám tato hodnocení zavírají dveře a znamenají, že „toto“ by měl být „náš způsob práce“ už navždy.

 

Změňme slovník, změníme myšlení

A jaký na nás mají tato restriktivní a posuzující vyjádření dopad? Shodujeme se na demotivaci, bolesti, oslabení, deziluzi, vyloučení a v neposlední řadě stavění se do role oběti (za všechno můžou ostatní). Reakcí na tyto pocity pak může být rezignace (nechám se vláčet příkazy a zákazy a nepřijímám odpovědnost za svoje chování) nebo naopak vzpoura (jednám s druhými týmž způsobem). Jak tedy postupně změnit negativní či restriktivní přístup k druhým i sami k sobě? Zdánlivě jednoduchým nahrazováním inkriminovaných výrazů tak zvanými UPwords. „Nesmím, musím, je potřeba...“ lze vyměnit za „chci, rád bych, budu, těším se, až...“. Za „ty vždycky/ty nikdy...“ můžeme dosadit „někdy, teď zrovna“. Po slově „nemůžu“ můžeme doplnit „zatím“. I když podstata sdělení zůstane vesměs stejná, vyvolává otevřený a respektující dojem.

Z útržků konverzací o přestávce jsem vyrozuměla, že pro někoho je UPtimismus hezkou utopií, pro jiného myšlenkou, kterou se snaží žít v praxi. Každopádně jeho přenesení do práce tanečníků a choreografů by nejspíš vyžadovalo složitou intelektuální práci, která by v mnoha případech zůstala pouze teoretickým konceptem. Obecně otevřenost a neomezování sebe ani druhých je ale základní devizou všech druhů umění.

 

Úvod do filozofie pro pokročilé

Francouzský tanečník a pedagog Jean-Christophe Paré nás od jazyka přesunul k intelektualismu a filozofii. Jeho přednáška na rozdíl od lehce srozumitelného UPtimismu vyžadovala od posluchačů velké soustředění a pro mnohé z nich mohla být velmi abstraktní. Přednášel ve francouzštině a část jeho exkurzu do fenomenologie, esencialismu a filozofického pojetí prostoru se nepochybně ztratila v překladu do angličtiny. Pro někoho, kdo se s filozofií setkal naposledy na střední škole, je navíc obtížné přiřadit anglické pojmy k české terminologii. Moje kusá reprodukce tak bude spíš naťuknutím několika myšlenek a třeba inspirací pro nahlédnutí do Fenomenologie vnímání od Maurice Merleau-Ponty, kterou Jean-Christophe několikrát zmiňoval.

Zkraje své přednášky se Jean-Christophe krátce vrací do historie, zmiňuje Kanta, Hegela. Připomíná dva významy pojmu esence: jako věc samou a jako její ideu. Tématem je však prostor a způsoby, jakým ho můžeme chápat. Pro taneční umění je důležitou myšlenkou, že prostor vytváří samo tělo (zde cituje Stéphana Mallarmé: tanec je jediný druh umění, který je svázaný s prostorem). Jedním z rozměrů  prostoru je jeho vnímání; ne však jen racionální, ale i vnímání skrze pocity v těle. Dříve bylo jasně oddělené vnímání „já“ versus „vnější prostor“, to se ale začalo prolínat s nástupem psychologie, etnologie a dalších věd. Objevilo se více druhů chápání a zažívání prostoru, což se projevilo experimentováním v umění.

Jean-Christophe předkládá pojmy objektivního a subjektivního prostoru. Objektivní je jasně definován kvantitou a kvalitou. Subjektivní prostor, jak by se mohlo zdát, neznamená prostor individuální. Náš pocit a vnímání prostoru je společné nebo alespoň podobné - ač jsme individuality, pocházíme z podobného prostředí.

 

Vnímání těla, vnímání prostoru

Hodně skloňovaným termínem je body itself (přeložený do češtiny se mi zdá mnohem vágnější). Vzbuzuje také největší diskuzi, resp. dotazy ze strany posluchačů - tanečníků, pro něž je tělo základním vyjadřovacím nástrojem. Body itself nemá žádný prostor, není objektem, ale subjektem, spojeným s námi samými. I přes zapojení všech smyslů nikdy neuvidíme a nepoznáme kompletně celé své tělo. Žádný předmět nikdy nevidíme celistvě, musíme ho otočit ze všech stran, tím ho ale už deformujeme. Stejně tak sebe nevidíme celistvě; i odraz v zrcadle je jen naše reprodukce. Zmiňuje zdánlivě triviální fakt, že náš mozek nás ve vnímání prostoru umisťuje vždy na střed, zároveň má ale povědomí o vnějším prostoru a dokáže jako by vystoupit z těla. Mozek dokáže také vnímat hloubku objektu nebo předměty schované za sebou, ač je reálně nevidíme.

Jean-Christophe si vytvořil vlastní chápaní prostoru v tanci. První dimenzí je gravitace, pohyb nahoru a dolů. Druhou jsou směry, „jevištní plán“, podle kterého se pohybuje po scéně. Další je plán transverzální - kde se otáčí, kde vidí horizont a vnímá hloubku prostoru. Čtvrtou dimenzí je to, co v daný moment slyší, a tím nemyslí jen zvuky, ale komplexní „naslouchání světu“. A poslední kategorií je energie, vědomí napětí a intenzity v jeho těle. Na závěr tanečníkům slibuje, že si vše vyzkouší na tréninku v praxi - reportáž nebo dojmy z tohoto zkoušení by stálo za to porovnat s mým pochopením teorie.

Ve svém pojetí prostoru Jean-Christophe nemluví o čase, protože k němu dle svých slov zatím nedospěl. I bez této kvality byla jeho přednáška poměrně náročná a vyhrazená půlhodina jí rozhodně nestačila.

 

Architektura prostoru jako prostředek změny vnímání

Třetí část fóra patřila Markétě Fantové, scénografce a umělecké ředitelce Pražského Quadriennale. Markétin vstup nesl název Scénografie v dramaturgii, kterou se rozhodla demonstrovat prostřednictvím svého díla Letter to the world. Na něm spolupracovala v letech 2012-2015 s newyorskou režisérkou a choreografkou  D. Chase Angier a multimediální umělkyní z Quebecu Evelyne Leblanc-Roberge. Jejich projekt tak propojil tři umělkyně - tři různé kultury, nápady a „bláznivé myšlenky“.

Markéta se s D. Chase Angier delší dobu zabývala otázkou, jak společně vytvořit prostor pro tanec, co přes pomyslnou rampu vysílá umělec do hlediště a jak lze toto působení proměnit změnou barvy nebo světla. Jde vlastně o práci s publikem, umělkyně zkoumají působení svých děl na diváky. V rámci tohoto tématu je Letter to the world jejich největším společným projektem. Inspirací jim byla myšlenka sociálního dopadu architektury a městské infrastruktury, pocit například v ulicích New Yorku, kde jsou chodci v těsné blízkosti, ale je jim nepříjemné se kontaktovat a narušovat své osobní zóny.

 

Setřít nebo zachovat bariéry?

Celé dílo autorské trojice má pět částí, které Markéta postupně představuje. Všechny vycházejí ze stejného námětu a spojují je také jednoduché bílé kostýmy, které nijak „nedeformují“ rozdílné dojmy z rozdílných prostředí, kde se performance odehrávaly. První z nich je tanečně divadelní kus v klasickém black boxu, tanečníci mají svůj prostor ohraničený bílou páskou, není osvíceno nic jiného než jednotlivé čtverce každého z nich. Izolace, snaha překonat bariéry nebo je naopak uchovat provází všech pět kusů. Umělkyně pracovaly ne jen v různých typech interiéru, ale i ve veřejném prostoru: v parku, na autobusové zastávce, v kavárně. V těchto případech čtverce, ohraničující osobní prostor tanečníků, nahradily malé bílé boxy, které každý z nich svíral.

Na rozdíl od předchozích dvou byla třetí přednáška velice konkrétní a trochu jsem v ní postrádala zobecnění, které by si posluchači mohli přenést do svojí práce nebo do přemýšlení o ní. Inspirací minimálně pro české choreografy ale může být styl práce, který u nás chybí: dlouhodobý výzkum, který sleduje jeden záměr a k cíli se dobírá různorodými způsoby. A za rozhodně inspirativní, velice výstižnou i trochu ironickou považuji myšlenku, kterou Markéta pronesla jen mimoděk: „Velmi prosté myšlenky jsou někdy obtížně technicky realizovatelné.

 

 

Partneři:

Další partneři a zajímavé odkazy:

Podmínky provozu blogu:

Nahoru
Korespondance

SE.S.TA provozuje festival
současného tance KoresponDance
SE.S.TA na Facebooku

SE.S.TA
na Facebooku
SE.S.TA na YouTube

SE.S.TA
na YouTube
MKČR  Hl. m. Praha

Celoroční činnost SE.S.TA je podporována Ministerstvem kultury ČR a celoročním grantem hl. m. Prahy ve výši 700 000 kč.