CS
22.12.2023, 12:09:10   |  Photo: Dragan Dragin  |   Category: Interdisciplinarity, Other

Práce v tichu rozehrává moji vlastní představivost, můj vnitřní monolog.

V březnu 2023 opět uspořádalo Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA seminář s naším oblíbeným pedagogem, tanečníkem a filozofem – Jeanem-Christophem Parém. Jeho seminář Temporalita a hudebnost v choreografické kompozici byl pro nás objevováním, blouděním a opětovným nacházením souvislostí a odpovědí na témata spojená s prací s časovostí a hudebností. Spolu s hudebníkem Eliou Morettim jsme byli pozváni do labyrintu souvislostí mezi tancem, pohybem, zvukovým prostorem a tichem.

Na seminář jsem se obzvlášť těšila, protože už dlouho zkoumám vztah mezi hudbou, tancem a performancí. Tentokrát jsem však byla zvědavá, jaký dojem udělal seminář na mého kolegu a přítele Vladislava „Benita“ Šoltýsa. Benito, jak mu všichni důvěrně říkáme, je slovenský tanečník, dlouholetý nadšenec jógy a japonského bojového umění batodo. Vyučuje na katedře tance Vysoké školy múzických umění v Bratislavě, kde vede semináře improvizace, současných tanečních technik, tanečního divadla a performance. Mimo jiné také tvoří představení a organizuje přehlídku mladých tanečních umělců ART MOVES.

 

Jak na tebe zapůsobil Jean-Christophe Paré? 

Benito: 

Řekl bych, že je to filozof v nejlepším slova smyslu. Jako tanečník a pedagog má kodifikované své zkušenosti, se kterými pracuje, ale zároveň nechává prostor pro otázky, které se vyvíjejí v prostoru a čase. Nehledí na jakési zvládnutí znalostí v rámci semináře a neřadí je do správného či špatného chápání. Nabízí své zkušenosti, které ověřuje ve své pedagogické práci, a zároveň si sám klade otázky, což mi bylo sympatické. 

 

Vzpomínám si na horečnou diskusi, kterou jsem vedla se Zdenkou Brungot Svitekovou (která seminář překládala z francouzštiny do angličtiny, pozn. Redakce) o tom, co je to vlastně pojem substrát. A zda je substrát správný název pro to, s čím pracujeme. Zajímalo by mě, jak jsi tento terminus technicus pochopil a pracoval s ním. 

Benito: 

Přiznám se, že tato část byla pro mě dost abstraktní. Ale pokud se ptáš, jak jsem si to představoval, tak pro mě byl substrát určitou fází tvůrčího procesu. Jakási základní esence, něco, co je vlastní pohybovou akcí, a dokonce něco, co předchází vzniku pohybového záměru. Jakási základní prapodstata. Ale možná to není to správné slovo… Popravdě řečeno, o substrátu přemýšlím jako o půdě, do které něco zasadím. Ale to, co z toho vyroste, jak „to“ zalévám, jak „to“ stříhám, jak s „tím“ zacházím, jak „to“ tvarujeme, to už je další fáze. Primární věc, ze které „to“ vychází, je podle mého názoru substrát. Ale také si kladu otázku, zda je to správné slovo. Nebo zda se substrát nedá pojmenovat nějak jinak. Od substrátu jsme přešli ke kvalitě pohybu, které rozumím mnohem víc. Nedokázal jsem to úplně pojmenovat, ale cítil jsem substrát jako nějaký stav nebo základ pohybu. Například základní práce s gravitační silou, která se objevovala v první improvizaci: 

Zadání ze semináře: Rytmický otřes jako neomezené obnovení prožitku mikropádu a jeho gravitačního přerozdělení tělesných hmot; pohyb mezi gravitací a beztíží, vznik choreografického gesta jako variace směrových a časových tahů pohybu těla z vědomí vertikality.

Benito: 

Vnímal jsem, že pokud se ztratím v pohybovém materiálu, mohu se vždy vrátit na úroveň substrátu. Když potřebuji něco definovat a není to zcela jasné, snažím se přijít na to, kde je podstata věcí. Například v józe se vždy vracím k dechu.  

 

Když se přesuneme od jógy k tanci, jak se při výuce studentů vracíš k „podstatě“?

Benito: 

Vnímám především to, zda je student nebo studentka v přítomnosti. Jak se v daném čase na daném místě pohybuje svým tělem. Někdy mám pocit, že tělo automaticky začne provádět pohyby, které se naučilo v předchozí výuce, a mysl při tom odpočívá. Vnímám to jako neschopnost soustředit se na to, co dělá. Další věcí, se kterou pracujeme, je anatomické porozumění svému tělu, ovládání svého těla, práce s dynamikou a hledání jemných nuancí pohybu. Moji studenti mají odlišné zkušenosti. Někteří více s tancem, jiní s herectvím. Rozdíly vidím v uvědomění si toho prvotního momentu, ze kterého vycházejí.  Z jakého zdroje vychází jejich pohyb, zda z hlavy, nebo z centra těla. A pak pracujeme na schopnosti udržet záměr až do konce. Například udržení flow. Je jasné, že otázka, co je substrátem, je dobrá otázka, ať už je to podstata pohybu, nebo podstata kvality pohybu, nebo soustředění na to, co se děje.

Substrát je pro každého jiný, každý máme jinou tělesnou strukturu, máme ji stále u sebe, aniž bychom ji vytvářeli. (J.-Ch.Paré)

Benito:

Jiné je to na hodinách improvizace, kde se studenty pracuji na intuitivním pohybu. Zjistil jsem, že je pro ně obtížné opustit naučené postupy zaměřené na zvládnutí určitých tanečních technik a pravidel. Snažím se navrátit pozornost na jejich tělesný stav, kdy se stávají pozorovateli svých vlastních stavů, pocitů a motivací. Možná bych to mohl nazvat substrátem v tom smyslu, že bez nějakého explicitně vyjádřeného záměru se tělo začne pohybovat a tanečník či tanečnice ho jen následují. Když si tělo potřebuje odpočinout, uvolní se, když chce na něco dosáhnout, natáhne se. V běžném životě nepřemýšlím o tom, co potřebuji udělat, když se chci napít. Neanalyzuji, jakým způsobem se natáhnu pro sklenici, abych si ji vzal. Mám záměr a tělo tento záměr následuje. Postupně z tohoto substrátu stavím a přidávám podrobnější záměry a z toho vytvářím mikrokompozici. Pokud se někde zasekneme, vracím se k pozorování vlastního tělesného stavu.

V současném tanci vše vychází z těla. Důležité je poslouchat sám sebe – kdo jsem, jaké mám tempo, je důležité porozumění sobě samému – a pak tříbit schopnost vnímat ostatní. (J.-Ch. Paré)

 

Jak jsi vnímal práci s muzikalitou a temporalitou, když jsme pracovali v tichu? 

Benito: 

Přišlo mi velmi zajímavé, když jsem pozoroval svou vlastní temporalitu a hudebnost. Nicméně vyladit se a udržet společný temporytmus a muzikálnost ve skupině pro mě bylo docela náročné. V posledním cvičení, kdy hudba přišla až ke konci, jsem ji záměrně potlačoval, abych zachoval vlastní pohybový materiál.

V momentě, kdy se současný tanec oddělil od hudby, začaly být tělesné představivosti viditelnější. Je to počáteční bod, odkud se odvíjí vytváření pohybového materiálu a jeho čtení (toho, kdo se na tanec dívá). Tak můžeme ještě více porozumět tomu, co děláme. Umělci se nespokojí s konvencemi – záměrně pracují s opačným zvukovým prostorem. Otázka – co se stane s materiálem, když máme odlišný zvukový prostor? (J.-Ch.Paré)

 

Dekonstrukce vztahu mezi tancem a hudbou není novinkou. Tendence potlačování hudby pro vyznění tance nebo naopak a zkoumání vzájemné vztahovosti je pro mě velice zajímavé téma.  Jde o to, že se jako tanečníci necháváme ovlivňovat hudbou. Nejsme zvyklí pracovat s tichem, na ticho, mít svůj vnitřní metronom nebo rozvíjet muzikalitu v pohybu na ticho. 

Benito: 

Zdá se mi, že hudba má vždycky navrch. Existují hudební díla, například Slovanské tance Antonína Dvořáka, která byla vytvořena přímo pro tanec, ale přesto se zdá, že hudba je dominantnější. Už jen kvůli fyzikálním vlastnostem zvuku, jeho šíření vibracemi v prostoru a rezonanci. Když sleduji vztah tance a hudby v choreografiích v kontextu mezinárodních tanečních soutěží IDO (pozn.The International dance competition), tam mi nesoulad mezi hudbou a choreografií připadá neharmonický. Vysloveně mě to zvedá ze židle, pokud choreografie nefunguje v souladu s hudbou. Pro mě je jistým mistrovstvím, když tanec podporuje hudbu, kterou slyšíme. Neříkám, že jsem rád otrokem hudby. Hudba může být odrazem emocionálního prožitku, který se odehrál v těle. V hudební pauze může choreograf vytvořit dynamický moment pro tanec, kde připraví diváka na vyvrcholení, které přijde až později v hudbě. A také vztah může být kontrastní nebo disonantní, pokud je to záměr.

Je zajímavé pracovat na paradoxech – je to výzva pro umělce a prostor pro hledání. Představivost začíná fungovat v momentě, kdy něco diváka rozruší, a pak svět přestane fungovat tak, jak fungoval do té doby. (J.-Ch. Paré)

Benito:

Když jsme na semináři pracovali v „tichu“, stále jsme se potřebovali opírat o svůj vnitřní monolog: o tempo, rytmus; o něco, co by dokázalo vést naši činnost. Na fakultě VŠMU vedeme studenty k tomu, aby své skladby vytvářeli v tichu, doprovázeni tempem a rytmem svého dechu. Poté je vedeme k tomu, aby si vybrali hudbu, která podpoří nebo popře jejich záměr.

Co je zajímavé na tom, když se nenecháme ovlivnit hudbou a trénujeme vůči ní odolnost? Snažíme se udržet vlastní vnitřní hudbu, drží nás kolektivní zvuk – možná jsme překvapení, možná svádíme vnitřní boj. Vznikají tu různá napětí (boj mezi vnitřním a vnějším zvukem), což může pro diváka být znepokojivé, ale zároveň může objevit nové překvapující momenty. Zdánlivě nemožná zadání jsou pro umělce výzvou objevit něco nového. (J.-Ch. Paré)

 

Jean-Christophe Paré velmi výstižně popisuje dehierarchizaci vztahu mezi choreografem a tanečníkem v tvůrčím procesu. Říká, že tanečník je autorem hmoty a choreograf autorem „zápisu“. Tyto dva póly fungují v určitém napětí, kdy se fyzické a psychické síly tanečníka a choreografa zhmotňují při vytváření díla. Jak se ti tvořilo v tomhle participativním skupinovém módu? Jak ses při tom cítil?

Benito: 

Pro mě je zatím skupinová práce složitá. Když se na materiál dívám jako tvůrce, mám nějaký záměr a potřebuji tvarovat a sladit materiál a taky všechny zúčastněné podle tohoto záměru. Poslední den semináře, kdy jsme pracovali ve dvou velkých skupinách a museli jsme sjednotit různé pohybové materiály do jednoho celku, se mi objevily otázky, jak a či vůbec bych měl nebo neměl zasahovat do společného procesu tvorby. Byla to pro mě otázka odpovědnosti a rozhodování. Kdo učiní konečné rozhodnutí? Zároveň jsem cítil odpovědnost, ale nechtěl jsem být dominantní. Proto pro mě bylo jednodušší do procesu nezasahovat. Mohl jsem si všimnout, že variabilita přístupů členů naší skupiny se pohybovala od okamžité improvizace bez struktury, kdy k výsledku docházíme opakováním, nebo tendence definovat strukturu a body setkání. A možná by se záměru choreografie dalo dosáhnout různými přístupy. Měli jsme také málo času a nebyli jsme sehraná skupina. Nicméně jsem cítil napětí mezi konfliktem se skupinou a mojí vlastní intervenci. Asi ještě nejsem mentálně na takové úrovni. Zatím potřebuji pohled zvenčí, o který se opírám při  své práci.

 

V čem tě seminář obohatil? 

Benito: 

Je několik věcí, které mě obohatily. Určitě bych zmínil způsob vytváření kompozic, respektive mikrokompozic. Jakési postupné vrstvení, nejprve prostřednictvím práce s podkladem, pak přidávání pohybových kvalit, následně přidávání záměru nebo detailnějších záměrů v akci. Například ve cvičení: najdi způsob, jak přejít přes židli, a pak to zopakuj. Zadání neříká, jak to udělat, ale udělejte akci po svém, prostě si ji zapamatujte a opakujte, opakujte, opakujte. Nejprve sami a pak ve skupině – najděte spojení s ostatními. A později jsme to začali rozdělovat. Pokud někdo odpadl, struktura fungovala dál. Hned v pondělí po semináři jsem měl se studenty hodinu improvizace, kde jsem použil některé úkoly ze semináře. 

Tak to je ideální! A jak to dopadlo? 

Benito: 

I když jsem použil stejný postup, výsledek byl vždy jiný. Což zanechalo jasnou odezvu v naplnění záměru tvořivě rozvíjet schopnosti každého studenta. Většinu zkušeností ze semináře se snažím využít ve své pedagogické praxi, a někdy si s tím hraju a upravím zadání podle momentální potřeby.

 

Do studia nepřicházíme jako nepopsaný list papíru, každý má své zkušenosti, své způsoby, jak zpracovat materiál. Zároveň máme touhu materiál znovu vymyslet. Co je ta novost? Je to otázka hry – pohrávat si s tím materiálem. „Il faut faire jouer des pieces de jeu.“ – Je třeba rozehrát hrací kostky. To nám otevírá dveře. Dobří choreografové jsou ti, kteří si nejvíce hrají. Když zatřesu svým vlastním „systémem“, tak zjistím, kde jsou moje slabiny, poznávám sám sebe. (J.-Ch. Paré)

 

Děkuji ti za rozhovor, Benito. Přejeme ti hodně štěstí! 

Rozhovor vedla a spracovala Katarína Brestovanská.

Jazykové korektury spracoval Martin Maryška. 

NA JEANA-CHRISTOPHERA PARÉHO A ELIA MORRETIHO SE MŮŽETE OPĚT TĚŠIT  1. - 3.3. 2024 V PRAZE. SEMINÁŘ NAVÁŽE NA LETOŠNÍ TÉMA "TEMPORALITA A MUZIKALITA V CHOREOGRAFICKÉ KOMPOZICI. RÁDI VÁS OPĚT UVIDÍME!  

 

Author: Katarína Brestovanská

More articles in this category:

  

Partneři:

Další partneři a zajímavé odkazy:

Podmínky provozu blogu:

Nahoru
Korespondance

SE.S.TA provozuje festival
současného tance KoresponDance
SE.S.TA na Facebooku

SE.S.TA
na Facebooku
SE.S.TA na YouTube

SE.S.TA
na YouTube
MKČR  Hl. m. Praha

Celoroční činnost SE.S.TA je podporována Ministerstvem kultury ČR a celoročním grantem hl. m. Prahy ve výši 400 000 kč.