We asked ourselves questions.
The seminar had two avenues of interest, formulated into two questions: What is space for dance and how can it be used? What are pedagogical activities and what are their aims?
The circle of participants were first asked to respond to different, introductory questions: What does circulation mean to you? What does pedagogy mean to you? The clarification of what was said gradually became another underlying theme of the seminar.
The following responses were registered on the theme of circulation: vortex; cycles; the release and return of energy in space; internal and external communication; new beginnings; the release of air in space; blending or interweaving; movement in space; the creation of shapes; free and open circulation; infinite circulation; circle and movement and media; the movement of people in space; breath; transformation between flow, space and people; transformation at the level of body and thought; circulation and dissemination of thoughts and emotions in dialogue…
The architecture of the dance lesson
Sophie Billy then introduced dance practice. Sophie proceeds step by step in her lessons and builds them as their own type of architecture. She raises various themes. For example: Awakening sensorial perception. Awareness of one’s own body. The moment two dancers meet in the space, coming closer to one person and moving further away from another. Dynamics. Energy. Movement. Space. We go towards someone and then we leave someone. Attention. Sophie asks questions: What happens in the body when we meet someone? What happens between the head and the chest? How is the view of the other linked to the movement of the body? Encounters with furniture deployed in space. Moments of decision. Examination of the illuminated space and the imaginary space of darkness; the creation of two worlds: an illuminated world for encounters with others and an unknown world of darkness, where we encounter ourselves. To feel in the body what happens in these two worlds. The idea of walls in the space - an individual builds architecture with their imagination. Moments of surprise. Encounters with internal space. Encounters with others in space. How does furniture in the external space influence internal space? How does internal space influence imaginary walls? The transition between two imaginative spaces. Sophie finishes with the sentence, “find an ending.”
Sophie’s session as perceived by an external observer: First, the establishment of a shared space. Clear instructions. A gradual loss of order and transference of greater responsibility for what happens in the room to the dancers. This appeared to increase their energy, creativity and enjoyment of dance.
Through breath
Mirka Eliášová’s lesson for seminar participants was based on the internal space of the body and progressed from here to the external space. She began with breathing individually, then breathing in pairs. Listening and observing the space of the other. “Perceive what your partner needs. Support them in what they are making,” said Mirka. She was also concerned with how to make a safe space for the other in dance. Dance with closed eyes. Activate the internal space. Circulate in a circle. Break the circle. Breathe in pairs - the activation of rhythm and elements of time. Exploration of external space. Phrasing. Influence of the partner’s timing in pairs - leading, following…
Eva Orcígrová
More in the original CZ version:
KOUČINK, CHOREOGRAFIE, TVŮRČÍ PROCES, INSPIRACE, VÝVOJ, FILOSOFIE, FENOMENOLOGIE, PROSTOR, TĚLO, PSYCHOLOGIE, SCÉNOGRAFIE, DRAMATURGIE
V průběhu léta pořádala SE.S.TA mezinárodní rezidenci pro choreografy s koučinkem. V jejím rámci proběhlo také choreografické fórum, otevřené veřejnosti. Její zastoupení bylo sice minimální, obsah přednášek byl ale navázán na předchozí (v jednom případě budoucí) práci v rámci rezidence. Věřím, že pro rezidenty bylo fórum prospěšné daleko víc, než by mohlo být pro kohokoli zvenku.
Fórum zahájila koučka Rivca Rubin, která se mimo jiné zabývá také další kariérou tanečníků. Sama je bývalou tanečnicí, choreografkou a pedagožkou. Její téma ale nebylo explicitně taneční, ačkoli by se dalo do jisté míry aplikovat na kteroukoli formu vyjadřování, kterým tanec určitě je. Její přednáška se týkala ne/vědomého používání jazyka a toho, jaký dopad mají slova na naše chování, emoce i celkové nastavení. Svůj koncept Rivca nazývá UPtimismus a zabývá se v něm otázkou, jak lze díky změně běžného vyjadřování změnit naše myšlení. Od začátku bylo tedy zřejmé, že tématem nejsou specifické „problémy“ tanečníků, ale obecnější otázky z oblasti osobního rozvoje.
Jak být UPtimistou?
Hned zkraje Rivca uvádí příklad automatického používání některých výrazů - „musíš, měl bys, je potřeba“, na které narážela i při četbě knih o pozitivním myšlení. Ze své podstaty by podobné publikace neměly vyvíjet agresivní tlak na své čtenáře, ti jsou ale na tuto rétoriku podvědomě zvyklí. Provází nás od dětství v podobě zákazů a příkazů. Jako opak uptimismu, který nečeká na lepší zítřky a pokládá si otázku „co můžu udělat teď“, uvádí pojem downtimismus. Jedna z účastnit semináře pojmy charakterizuje jako aktivní a pasivní. Na základě brainstormingu docházíme k veskrze negativnímu vnímání světa (v případě „velkého světa“ padaly výrazy chaos, individualismus, války, v soukromých světech jednotlivců se objevoval strach, nenávist, zmatení) a k ne příliš překvapivému zjištění, že negativní zážitky, informace a dojmy často převáží nad těmi pozitivními. To nelze přičítat pouze médiím a obrazu světa, který nám předkládají, ale především způsobu myšlení, na který jsme si zvykli.
V běžné slovní interakci se často objevují výrazy omezování nebo posuzování. Rivca několik takových předkládá, společně diskutujeme, která se nám zdají více restriktivní. Shodujeme se, že vždy záleží na intonaci, emoci a záměru. Společné mají ale to, že vždy mluví o tom druhém, nikdy o nás samých. Prostřednictvím výrazů „musíš, měl bys, maminka bude mít radost, když uděláš..., (ne)jsi takový či onaký, ty nikdy/vždycky (ne)děláš...“ se stavíme do pozice chytřejšího a odsuzujícího. Často tímto způsobem hovoříme i sami se sebou. Kromě pozice soudce se v tomto případě dostáváme i do role viníka, jde o situaci, ve které nelze dojít k win-win výsledku. Tato rétorika způsobuje stav, který Rivca nazývá „power over“. Koncept UPtimismu nás ale chce dovést k síle a akci. (Rivca pro ilustraci uvádí, že nejhorší zpětnou vazbu pro ni jako koučku představuje věta „Změnila jste mi život.“. Ideálem by přitom bylo „Změnil jsem svůj život, děkuji vám za asistenci.“.) Omezující jsou i výroky o nás samých, které negativní vyznění nemají: „Jsem takový typ člověka (choreografa...)“, „Toto je můj způsob práce... Vzaty do důsledků nám tato hodnocení zavírají dveře a znamenají, že „toto“ by měl být „náš způsob práce“ už navždy.
Změňme slovník, změníme myšlení
A jaký na nás mají tato restriktivní a posuzující vyjádření dopad? Shodujeme se na demotivaci, bolesti, oslabení, deziluzi, vyloučení a v neposlední řadě stavění se do role oběti (za všechno můžou ostatní). Reakcí na tyto pocity pak může být rezignace (nechám se vláčet příkazy a zákazy a nepřijímám odpovědnost za svoje chování) nebo naopak vzpoura (jednám s druhými týmž způsobem). Jak tedy postupně změnit negativní či restriktivní přístup k druhým i sami k sobě? Zdánlivě jednoduchým nahrazováním inkriminovaných výrazů tak zvanými UPwords. „Nesmím, musím, je potřeba...“ lze vyměnit za „chci, rád bych, budu, těším se, až...“. Za „ty vždycky/ty nikdy...“ můžeme dosadit „někdy, teď zrovna“. Po slově „nemůžu“ můžeme doplnit „zatím“. I když podstata sdělení zůstane vesměs stejná, vyvolává otevřený a respektující dojem.
Z útržků konverzací o přestávce jsem vyrozuměla, že pro někoho je UPtimismus hezkou utopií, pro jiného myšlenkou, kterou se snaží žít v praxi. Každopádně jeho přenesení do práce tanečníků a choreografů by nejspíš vyžadovalo složitou intelektuální práci, která by v mnoha případech zůstala pouze teoretickým konceptem. Obecně otevřenost a neomezování sebe ani druhých je ale základní devizou všech druhů umění.
Úvod do filozofie pro pokročilé
Francouzský tanečník a pedagog Jean-Christophe Paré nás od jazyka přesunul k intelektualismu a filozofii. Jeho přednáška na rozdíl od lehce srozumitelného UPtimismu vyžadovala od posluchačů velké soustředění a pro mnohé z nich mohla být velmi abstraktní. Přednášel ve francouzštině a část jeho exkurzu do fenomenologie, esencialismu a filozofického pojetí prostoru se nepochybně ztratila v překladu do angličtiny. Pro někoho, kdo se s filozofií setkal naposledy na střední škole, je navíc obtížné přiřadit anglické pojmy k české terminologii. Moje kusá reprodukce tak bude spíš naťuknutím několika myšlenek a třeba inspirací pro nahlédnutí do Fenomenologie vnímání od Maurice Merleau-Ponty, kterou Jean-Christophe několikrát zmiňoval.
Zkraje své přednášky se Jean-Christophe krátce vrací do historie, zmiňuje Kanta, Hegela. Připomíná dva významy pojmu esence: jako věc samou a jako její ideu. Tématem je však prostor a způsoby, jakým ho můžeme chápat. Pro taneční umění je důležitou myšlenkou, že prostor vytváří samo tělo (zde cituje Stéphana Mallarmé: tanec je jediný druh umění, který je svázaný s prostorem). Jedním z rozměrů prostoru je jeho vnímání; ne však jen racionální, ale i vnímání skrze pocity v těle. Dříve bylo jasně oddělené vnímání „já“ versus „vnější prostor“, to se ale začalo prolínat s nástupem psychologie, etnologie a dalších věd. Objevilo se více druhů chápání a zažívání prostoru, což se projevilo experimentováním v umění.
Jean-Christophe předkládá pojmy objektivního a subjektivního prostoru. Objektivní je jasně definován kvantitou a kvalitou. Subjektivní prostor, jak by se mohlo zdát, neznamená prostor individuální. Náš pocit a vnímání prostoru je společné nebo alespoň podobné - ač jsme individuality, pocházíme z podobného prostředí.
Vnímání těla, vnímání prostoru
Hodně skloňovaným termínem je body itself (přeložený do češtiny se mi zdá mnohem vágnější). Vzbuzuje také největší diskuzi, resp. dotazy ze strany posluchačů - tanečníků, pro něž je tělo základním vyjadřovacím nástrojem. Body itself nemá žádný prostor, není objektem, ale subjektem, spojeným s námi samými. I přes zapojení všech smyslů nikdy neuvidíme a nepoznáme kompletně celé své tělo. Žádný předmět nikdy nevidíme celistvě, musíme ho otočit ze všech stran, tím ho ale už deformujeme. Stejně tak sebe nevidíme celistvě; i odraz v zrcadle je jen naše reprodukce. Zmiňuje zdánlivě triviální fakt, že náš mozek nás ve vnímání prostoru umisťuje vždy na střed, zároveň má ale povědomí o vnějším prostoru a dokáže jako by vystoupit z těla. Mozek dokáže také vnímat hloubku objektu nebo předměty schované za sebou, ač je reálně nevidíme.
Jean-Christophe si vytvořil vlastní chápaní prostoru v tanci. První dimenzí je gravitace, pohyb nahoru a dolů. Druhou jsou směry, „jevištní plán“, podle kterého se pohybuje po scéně. Další je plán transverzální - kde se otáčí, kde vidí horizont a vnímá hloubku prostoru. Čtvrtou dimenzí je to, co v daný moment slyší, a tím nemyslí jen zvuky, ale komplexní „naslouchání světu“. A poslední kategorií je energie, vědomí napětí a intenzity v jeho těle. Na závěr tanečníkům slibuje, že si vše vyzkouší na tréninku v praxi - reportáž nebo dojmy z tohoto zkoušení by stálo za to porovnat s mým pochopením teorie.
Ve svém pojetí prostoru Jean-Christophe nemluví o čase, protože k němu dle svých slov zatím nedospěl. I bez této kvality byla jeho přednáška poměrně náročná a vyhrazená půlhodina jí rozhodně nestačila.
Architektura prostoru jako prostředek změny vnímání
Třetí část fóra patřila Markétě Fantové, scénografce a umělecké ředitelce Pražského Quadriennale. Markétin vstup nesl název Scénografie v dramaturgii, kterou se rozhodla demonstrovat prostřednictvím svého díla Letter to the world. Na něm spolupracovala v letech 2012-2015 s newyorskou režisérkou a choreografkou D. Chase Angier a multimediální umělkyní z Quebecu Evelyne Leblanc-Roberge. Jejich projekt tak propojil tři umělkyně - tři různé kultury, nápady a „bláznivé myšlenky“.
Markéta se s D. Chase Angier delší dobu zabývala otázkou, jak společně vytvořit prostor pro tanec, co přes pomyslnou rampu vysílá umělec do hlediště a jak lze toto působení proměnit změnou barvy nebo světla. Jde vlastně o práci s publikem, umělkyně zkoumají působení svých děl na diváky. V rámci tohoto tématu je Letter to the world jejich největším společným projektem. Inspirací jim byla myšlenka sociálního dopadu architektury a městské infrastruktury, pocit například v ulicích New Yorku, kde jsou chodci v těsné blízkosti, ale je jim nepříjemné se kontaktovat a narušovat své osobní zóny.
Setřít nebo zachovat bariéry?
Celé dílo autorské trojice má pět částí, které Markéta postupně představuje. Všechny vycházejí ze stejného námětu a spojují je také jednoduché bílé kostýmy, které nijak „nedeformují“ rozdílné dojmy z rozdílných prostředí, kde se performance odehrávaly. První z nich je tanečně divadelní kus v klasickém black boxu, tanečníci mají svůj prostor ohraničený bílou páskou, není osvíceno nic jiného než jednotlivé čtverce každého z nich. Izolace, snaha překonat bariéry nebo je naopak uchovat provází všech pět kusů. Umělkyně pracovaly ne jen v různých typech interiéru, ale i ve veřejném prostoru: v parku, na autobusové zastávce, v kavárně. V těchto případech čtverce, ohraničující osobní prostor tanečníků, nahradily malé bílé boxy, které každý z nich svíral.
Na rozdíl od předchozích dvou byla třetí přednáška velice konkrétní a trochu jsem v ní postrádala zobecnění, které by si posluchači mohli přenést do svojí práce nebo do přemýšlení o ní. Inspirací minimálně pro české choreografy ale může být styl práce, který u nás chybí: dlouhodobý výzkum, který sleduje jeden záměr a k cíli se dobírá různorodými způsoby. A za rozhodně inspirativní, velice výstižnou i trochu ironickou považuji myšlenku, kterou Markéta pronesla jen mimoděk: „Velmi prosté myšlenky jsou někdy obtížně technicky realizovatelné.
Eva Orcígrová
