Na úplném začátku, kdy jsem vstoupil na, pro mě málo známou taneční palubu tohoto workshopu, jsme vymýšleli různé konstrukce a paralely mezi architekturou, prostorem a tancem. Vznikly při tom dvě krásné cesty vzájemné konfrontace těchto dvou disciplín. Jedna směřovala od architektury zaznamenané ve formě plánů a výkresů do tanečního, respektive tancem vyjádřeného prostoru a druhá šla opačným směrem, kdy jsme vytvářeli základní taneční typologii pomocí grafického záznamu primárních tanečních prvků, ze kterých se následně stavěly „architektonické“ kompozice.
Na úplném začátku, kdy jsem vstoupil na, pro mě málo známou taneční palubu tohoto workshopu, jsme vymýšleli různé konstrukce a paralely mezi architekturou, prostorem a tancem. Vznikly při tom dvě krásné cesty vzájemné konfrontace těchto dvou disciplín. Jedna směřovala od architektury zaznamenané ve formě plánů a výkresů do tanečního, respektive tancem vyjádřeného prostoru a druhá šla opačným směrem, kdy jsme vytvářeli základní taneční typologii pomocí grafického záznamu primárních tanečních prvků, ze kterých se následně stavěly „architektonické“ kompozice.
Za všemi těmito vibrujícími úvahami mi však pořád rezonoval, pro mě, tance ne toliko neznalého, jeden problém. Architektura je z podstaty věci statická záležitost. Život a pohyb se do nich vlévá pomocí světla, díky lidské přítomnosti a činnosti, která do ní vpisuje vlastní příběhy. My ale stáli před úkolem, jak statickou kompozici architektonické stavby vyjádřit v pohybu, tedy tancem. Byla to pro mě největší otázka a zároveň obava a nesmírně jsem se těšil na výsledky, které dílna ukáže.
A ty výsledky byly ohromující. Začaly mě napadat paralely, kdy tanečnice, jako tužka klouzající po papíru, vykresluje pohybem prostor. Uvědomil jsem si, že podobně jako prostor zaznamenáváme kresbou, ale také modelováním či jinou technikou – tedy vše jsou to na pohybu založené techniky - podobně i tělo tanečníka vytvářející trajektorie v prostoru může popsat stavbu, může ji zatančit, popsat.
Bylo krásným uvědoměním, že proces vyjádření stavby může mít nekonečno rovin.
Začínali jsme od prostého až popisného vyjádření půdorysné kompozice vycházející z plánů…. Dále se pokračovalo více a více abstraktními formami, čtením jednotlivých typologických částí staveb. Účastníci zcela přirozeně a citlivě začali plány cítit a hledat v nich anomálie a odchylky, začali je třídit. Třídili významy uvnitř grafických záznamů výkresů… a reagovali na ně tancem. Bylo to vzrušující.
Začal jsem si uvědomovat, jak nekonečná a bohatá je cesta tohoto srovnání, začal jsem si představovat například úkol: vytvořte tři elementy (ze svých těl), kterými budete definovat stavbu. Budiž to hmota jako materie, budiž to světlo, které hmotu popisuje svými stíny a budiž to život, který v prostoru tepe…
Vzrušení, nadšení, očekávání… pocity, které mě doprovázeli před, během i po této skvělé dílně… rád bych zůstal i nadále v procesu.
Pedagogický seminář a dílny: Členění prostoru v pedagogice tance – architekturální přístup
