Kouč je partner. Partner, který klade otevřené otázky. Nenabízí odpovědi. Žádné rady. Setkává se s klientem / partnerem / v konkrétním případě s choreografem v bezpečném prostředí – jsou spolu tady a teď, vedou partnerský rozhovor ve sdíleném prostoru a čase. Kouč se napojuje na partnerův svět. Témata, kterým se spolu s koučem věnuje, jsou choreografky / choreografa. Kouč je expert na otázky a koučovací proces, nikoliv nutně na choreografii. Kouč podporuje partnera v rozvíjení partnerova záměru, ve formulaci partnerových cílů, v odkrývání partnerovy síly, talentu a potenciálu ve vztahu k záměrům a cílům, v rozšiřování možností a objevování možností dosud skrytých, v tom, aby možnost proměnil ve skutečnou akci.
Kouč je partner. Partner, který klade otevřené otázky. Nenabízí odpovědi. Žádné rady. Setkává se s klientem / partnerem / v konkrétním případě s choreografem v bezpečném prostředí – jsou spolu tady a teď, vedou partnerský rozhovor ve sdíleném prostoru a čase. Kouč se napojuje na partnerův svět. Témata, kterým se spolu s koučem věnuje, jsou choreografky / choreografa. Kouč je expert na otázky a koučovací proces, nikoliv nutně na choreografii. Kouč podporuje partnera v rozvíjení partnerova záměru, ve formulaci partnerových cílů, v odkrývání partnerovy síly, talentu a potenciálu ve vztahu k záměrům a cílům, v rozšiřování možností a objevování možností dosud skrytých, v tom, aby možnost proměnil ve skutečnou akci.
Rozvíjet důvěru
Koučink se živí kreativitou a vynalézavostí (například při hledání možností), experimentem (například při zkoušení nově odhalených možností v praxi) a zároveň je praktický, protože vždy směřuje od myšlenky k akci – a i tím propojuje hlavu s tělem.
Při koučování se neakcentuje problém, ale řešení – koučink je zaměřený na budoucnost, jde při něm především o posun na cestě kupředu směrem k vytyčenému záměru / cíli (třeba v kontextu choreografické tvorby).
Koučink není soutěž a kouč neuplatňuje žádnou autoritu. Kouč také nehodnotí. A nepřebírá odpovědnost za partnerova rozhodnutí a řešení. Kouč zodpovídá za koučovací proces, který stále vnitřně reflektuje. Sleduje přínos a užitečnost pro partnera, kterou průběžně ověřuje zpětnou vazbou.
V koučování hraje velkou roli zvídavost.
Myslím, že v Česku žijeme v kultuře, v níž nám vždycky někdo rád udělí nevyžádanou radu nebo nás začne přesvědčovat o správnosti svého názoru. V kultuře přebujelého hodnocení a srovnávání. Jako pravý opak takového přístupu proto je koučování významné a svým způsobem subverzivní – i na poli umění. Kouč totiž dělá pravý opak – důvěřuje v to, že si partner / choreograf /ka poradí sám /a, že samostatně rozhodne, jaký krok je pro něj / ni momentálně v daném kontextu prioritní a správný.
Podlaha je nebe
Na Choreografickém fóru, které se konalo 21. srpna 2016 v pražském Studiu Alta jako součást mezinárodních rezidenčních dílen pro choreografy s koučinkem, připomněla tanečnice a choreografka Dominique Rebaud počátky moderního tance – tabula rasa. Moderní tanec nenavazoval na předchozí vývoj, ale objevoval nové možnosti prostoru, času, formy a pohybu. Další zlom podle ní nastal v padesátých letech 20. století – decentralizace a ústup od tanečního egocentrismu, tanečník přestal primárně ukazovat sebe, ale začal ukazovat tanec samotný, tanečník se stal součástí díla. To je další ukázka schopnosti podniknout tvůrčí změnu, nový krok, přijít s novým pohledem, s uměleckou inovací.
Od dějin tance přešla Dominique plynule k sobě samé. Od oborové paměti k paměti individuální. (Komplikované je to s oběma.) Prováděla své publikum tvůrčími úvahami, které se odvinuly od její otázky: Může v sólech, která udělala za třicet let, nalézt něco jako osobní rukopis? (Na začátku je otázka.) A pak ukázala překvapivé momenty – například dlouhý pás bílého hedvábí jako tanečního partnera a objekt na scéně zároveň; obrat, kdy taneční podlahu začala považovat za nebe, což jí umožnilo změnit své návyky a vystoupit ze své komfortní zóny. (Kde je potom podlaha? - zeptal se později kdosi z publika.)
Jiný pohled
Choreograf Jean Gaudin (a také kouč, který vychází z transakční analýzy) pak na Choreografickém fóru promítl svá tři videa, na nichž ukázal různé způsoby, jak se tanečník a choreograf vztahuje k prostoru a architektuře. Poukázal na různé úhly pohledu. Úhly pohledu, které vytváří prostor. Které přetváří prostor. Jak se například ze čtyřúhelníkového nádvoří s kašnou (viděno zdola) může stát spirála (viděnou z ptačí perspektivy).
Jean připomněl, že člověk myslí duálně (v protikladech – černá / bílá, dobrý / špatný, malý / velký, světlo / tma...), ale zajímavé je hledat třetí možnost. Nebo vytvářet třetí možnost ze dvou existujících. Tak vypadá rozšiřování a změna úhlu pohledu a hledání možností. Na tvůrci samotném pak je, jak s tvořivě objevenou možností skutečně tvořivě naloží.
Měnit a změnit úhel pohledu je přeci součást umělcovy mise.
