Jak osobní historie, chronická bolest a politické napětí ovlivňují tvorbu? Jaké to je tvořit umění uprostřed probíhajícího konfliktu? Lucie Kocourková a Katarína Brestovanská vyzpovídaly izraelské tanečníky Nitzan Moshe a Yotama Peleda během jejich rezidence ART KLASTRY ve Žďáru nad Sázavou. Přečtěte si o jejich tvůrčím procesu, plném improvizace, vzájemného sdílení a hledání podstaty tvorby.
Když jsme četly, čemu všemu se chceš věnovat během tvůrčího i výzkumného procesu tady na rezidenci, říkaly jsme si, že je to docela velký záběr. Vedle ekofeministických teorií, které se prolínají s tvou osobní historií – vyrůstáním jako queer osoba v kibucu, tvojí chronickou bolestí hlavy, která tě přivedla na uměleckou cestu choreografa, historií státu Izrael a probíhajícím izraelsko-palestinským konfliktem vyúsťujícím v nedávnou válku... Jak jste začali proces dekódování podstaty této tvorby?
Yotam: Když jsem v září 2023 posílal přihlášku na rezidenci, měl jsem v hlavě úplně jiný projekt. Východisko bylo pro mě velmi osobní. Myslel jsem si, že budu pracovat ve studiu sám nebo jako choreograf s dalšími třemi tanečníky. Začalo to tedy spíše jako moje věc – studium kultury kibucu a počátků socialistického hnutí v Izraeli. Moje tvůrčí plány se radikálně změnily po událostech 7. října 2023 (po teroristickém útoku Palestiny na Izrael a následné drsné reakci Izraele; pozn. red.). Spolu s Nitzan jsme začali pracovat ve studiu. Moje představa se posunula, stejně jako plány s projektem.
Nitzan: S Yotamem vždy rádi spolupracujeme, i když nemáme jasný cíl... ale nedávná válečná situace nás zmátla a vybídla k tomu, abychom něco udělali. Smáli jsme se, že od války máme naši pravidelnou odpolední školu ve studiu plnou improvizace a vzájemného sdílení. Hodně jsme si povídali, což byla naše rozcvička, která se vždy přesunula do pohybu. Obrazy a prvky, které jsme při prezentaci používali a které jsme si osvojili, pocházely právě z tohoto hravého procesu. Setkávání bez jasného cíle, možnost mluvit, hýbat se a vyjadřovat naše emoce se pro nás stalo určitým způsobem terapeutickým.
Mohli byste popsat, jak se v průběhu procesu posouvaly vaše osobní a univerzální perspektivy? Možná to nebyla jednosměrná jízda, ale pohyb tam a zpět, že?
Nitzan: Myslím, že je to poměrně dlouhý proces. Jsou témata, o kterých s Yotamem neustále mluvíme. Například téma „Izraelci – cizinci v Berlíně“ je tam pořád. Yotam je člověk, se kterým se o to mohu podělit. Ale je tam mnoho vrstev. Různé emoce...
Yotam: ... pole, krajiny, objekty... Přesně si pamatuji okamžik, kdy nastal u mě posun v procesu uvažování. Přišel jsem za Nitzan se všemi těmito teoretickými zdroji a ona se mě zeptala: „Co se tě v souvislosti s tímto tématem emocionálně dotýká? Čím tě téma zaujímá?“ Nebyl to postupný proces rozkládání teorie do pohybu. Spíše, jak řekla Nitzan, jsme zkoumali a sdíleli prostřednictvím našich odpoledních „školních“ setkání.
A ano, Izraelci v Berlíně jsou určitě tématem. O této osobní rovině naší existence jsme hodně mluvili: Jak se cítíme? Jak se cítíme jako cizinci? Také otázky související s taneční kulturou: Jaký máme vztah k tanci? Jak chceme tančit? Co se nám na tanci líbí? Jak popsat intelektuální versus emocionální tělo? Musíme se omlouvat, že naše pohnutky k tanci přicházejí z fyzického, emocionálního nebo smyslového místa? Je nám to příjemné, nebo ne?
Během rezidence jsme přemýšleli, jak by mohlo vypadat slavnostní rozloučení s vlastí. Pak přišlo na řadu téma nostalgie. Pokud se chci rozloučit s vlastí, možná bych chtěl nejdříve navštívit všechna ta místa, se kterými jsem spojen. Neexistují jen špatná místa, ale i spousta dobrých míst. Kladli jsme si otázku, jak pracovat s nostalgií, a proto se do našeho procesu vkradla myšlenka obřadu, která nás oba zajímala. Cestou jsme sledovali izraelské vzpomínkové obřady. Zjistili jsme, že vzpomínkový obřad vytváří v Izraeli napětí mezi nezávislostí a vzpomínkovou akcí. Začali jsme používat prvky paměti – pomníky, vlajky, různé stavy těla. Protože jsme chtěli toto napětí ztělesnit, začali jsme si hrát s rozpory hrdinského a patetického těla. Rozvíjeli jsme různé postoje a pohyby, které možná patří do náboženského nebo bojového kontextu, s tím, jak tělo po něčem plně touží a jak se rozpadá.
Nitzan: Naše jevištní království jsme vytvořili z prvků, jako jsou vlajky a kameny. Výzvou v tomto procesu bylo odložit soudící aspekt práce s lidovou kulturou a přináležejícími obřady. Na tyto společenské rituály máme samozřejmě svůj názor, ale chtěli jsme otevřít prostor, pustit lidi dovnitř, dát jim možnost rozvinout emocionální vztah bez tabuizování. Když jsme si hráli s materiálem, snažili jsme se zachovat si to nezatížené dětské myšlení. Plně jsme se ponořili do našich zadání, ale zároveň zůstali hraví, abychom byli schopni pozvat lidi dovnitř.
Yotam: Snažili jsme se náš materiál ztělesnit fyzicky. Například když jsme si vybrali určitou scénu, chtěli jsme být tou scénou, být tím kamenem na jevišti, být tou vzpomínkou, být tou oslavou, být jako ty děti naprosto ponořeni do toho, co děláme. Možná to zní abstraktně. Ale my chceme, aby tělo bylo médiem, ne intelektem. Z pohledu diváků jsme také chtěli navrhnout zkušenost s materiálem, ne to, co si o tom materiálu myslíme. A i když některá témata v procesu byla bolestivá, dokázali jsme se jim zasmát a zůstat stále zvědaví.
Především jsme neukázali jen fyzický materiál nebo naše kulturní dědictví, ale ptali jsme se na naši podstatu. Takové otázky jako např: „Kde jsem nyní ve vztahu k těmto příběhům? Jaký je můj osobní příběh? Kdo je tady Yotam nebo Nitzan? Kde je naše vlast?“ Tyto otázky jsou základními otázkami našeho procesu, který bychom chtěli v budoucnu rozvíjet.
Vždy je snazší pozorovat, uvažovat, srovnávat nebo posuzovat naše osobní dějiny ze vzdáleného místa a času. Vaše situace na „novém“ místě může být v kulturním střetu, ale zároveň může být útočištěm, vzdáleným místem pro reflexi vaší dosavadní existence. Jak se vaše osobní historie překrývá s vaší současností? Jak se k vám chová tak různorodý Berlín?
Nitzan: Uf, to je těžká otázka. V hebrejštině máme zvláštní slovo – ciometr, které označuje stupnici napětí. Já osobně cítím napětí neustále. Chtít mít rodinu, slyšet zprávy, neslyšet zprávy z rodné země, chtít být v Izraeli, nechtít tam být. Neustále se pohybuju na této stupnici. Je to jakési nevyřešené napětí, kterému čelíme v tvůrčím procesu.
Yotam: Já žiji v Berlíně téměř deset let, Nitzan asi pět, ale naše postoje k tomu, jak se vztahujeme k Izraeli, nejsou v souladu. Já se cítím odchodem spíše naplněn, nemám pocit, že do Izraele patřím, a přemýšlím, jestli vůbec někdy budu mít domov. Oba máme také odlišné aspirace do budoucna, ale zajímá mě, kolik z těchto osobních témat se během procesu dostane na povrch.
Nitzan: Jako umělci se cítíme vítáni a také privilegováni, že můžeme sídlit a pracovat v Berlíně. Dostalo se nám opravdu milého přijetí. Jako kolektiv máme také pěkné zkušenosti s prací v Německu. I když udržet se v roli umělce a neustále žádat o finanční prostředky je náročné. Obecně se cítím někde mezi.
Yotam: Vždycky jsem měl pocit, že život v Berlíně je jako na nádraží. Je tu velmi mezinárodní komunita. Všichni by odpověděli asi velmi podobně, dokonce i Němci, dokonce i lidé, kteří se v Berlíně narodili. Není to žádné místo zasvěcení. Myslím, že život v Berlíně je ve srovnání s jinými místy, která jsem zažil, vnímán spíše jako přechodné místo. Každý je tam tak trochu vykořeněný. Ale já se s tím pomalu smiřuji.
Když jsem se přestěhoval do Berlína, umělecky mě město velmi inspirovalo. Moje cesta byla spojena s nočním životem, kluby a mým zasvěcením do tance. Berlín je úžasné město, ve kterém cítíte všudypřítomné sebepřijetí, oslavu. Na začátku mé tvůrčí práce to byl do značné míry takový vstup. Zvláštní bylo, že čím víc jsem se snažil dělat svou práci, tím víc jsem si uvědomoval, že Berlín je vlastně hrozně těžký. Tolik umělců, všichni chtějí promlouvat do uměleckého prostoru a ano, je to boj. Ale jak řekla Nitzan, jsme privilegovaní, že se nám podařilo být součástí uměleckého diskurzu v Berlíně. Ale někdy se sám sebe ptám: „Jaký je můj hlas v tomto městě? Jsem vůbec potřebný?“ Působíme hodně i na jiných místech v Německu a v Evropě, protože je potřeba mít pro naše projekty partnery.
Viděly jsme desetiminutovou prezentaci vaší práce. Pozorovali jsme výraznost artikulace těla, silný důraz na muzikálnost a preciznost provedení pohybu. Mohl byste popsat, jak konkrétně pracujete s temporytmem a hudebností?
Yotam: Oba se zajímáme o hudebnost pohybu. Časování a kvalita pohybu nás provázejí celým tvarováním materiálu. Nejsem příliš disciplinovaný, s tancem jsem začal pozdě a se spoustou věcí se v tanci potýkám. Baví mě však pohyb tvořit, ale tančit cizí materiál je pro mě vždycky trochu boj. Ale když mám svůj vlastní materiál, rád se do něj ponořím a Nitzan je pro mě nejlepší partner pro práci. Je opravdu intuitivní. Kdybyste navštívili naši zkoušku, nejspíš bychom řešili, kolik počítáme, jestli je materiál příliš krátký nebo dlouhý, jak se v něm cítíme... O materiálu se rozhodujeme na základě těchto vnitřních pocitů, ne zvenčí.
Nitzan: Důležitá je pro nás jasnost jednání. Akce samy o sobě udávají rytmus. Abychom tohoto společného rytmu dosáhli, respektujeme své jednání, svůj souhlas, hodně nasloucháme. Slova, která jsme zpívali při prezentaci, nám také dala rámec pro časovost.
Yotam: Pojmenování určitých situací jako kvalit, jako je napětí, uvolnění, zhroucení, změkčení, tvrdost atd., nám pomáhá definovat tempo. Protože nemusíme vynakládat další úsilí na vyjednávání mezi sebou, můžeme nechat proces probíhat intuitivně. Využíváme také tradiční prvky obřadu – zpěv a pochod, což nám dalo pravidelnost pro provedení materiálu. Hodně však pracujeme v tichu.
Co máme určitě společné, je určitá míra emocionality – ty vzestupy a pády intenzity. Když spojíme náš rozhovor s tím, co jsme říkali o nás cizincích žijících v Berlíně, i když jsme velmi odlišné lidské bytosti, někdy cítíme, že naše emoční reakce je trochu jiná než u lidí tady. Z mého pozorování prací jiných choreografů vyplývá, že někteří vycházejí z teoretických míst, politických konceptů. A to je možná krok v naší práci, ale v určitém okamžiku potřebujeme tělo, abychom to zpracovali, aby se to stalo živým zážitkem. A ano, hodně investujeme do vjemů a vnímání, což může být někdy prokletí, jindy požehnání. Ale nemůžeme se tomu vyhnout, je to v nás zakořeněno jako v lidech, v tanečním vzdělání, v cestě tanečníka.
Existuje také souvislost mezi společným rytmem a jazykem?
Nitzan: Je to něco, co jsme teprve začali pozorovat a co ještě není příliš rozvinuté. Existují prvky hebrejštiny, které nabízejí smysl pro rytmus a hudebnost. Předpokládáme, že písně, které si vybíráme pro práci, v sobě nesou nějaký pocit, ale potřebujeme ještě čas, abychom ho zpracovali.
Jak vám tato rezidence pomohla rozvinout vaše nápady?
Yotam: Na začátku rezidence jsme si položili jednoduchou otázku: „Co nás právě teď zajímá?“ Bylo to důležité ukotvení tak rozsáhlého tématu. Stále jsme však na začátku procesu. Rezidence nám ukázala, že je něco platného a že to lze sdílet s různorodou veřejností. Pochybuji, že bychom bez této rezidence tyto myšlenky zhmotnili. Ve sféře desetiminutové prezentace rozpracované práce jsou některé vesmíry, které nebyly přítomny, ale zajímají nás. Potřebujeme však čas, abychom tuto zkušenost zpracovali, strávili a rozhodli se, kam chceme směřovat.
Moc vám děkujeme za rozhovor a držte se!
